Žoldácké krédo (Ukončeno)

8. Panna nebo orel

Orel nebo panna? A nyní mě kromě pana Landy, nakope i samotný Karel Jaromír Erben. A prakticky i též scénárista skvostného remaku Vlkodlak. Jelikož jsou mé poetické schopnosti na úrovni dítěte ze školy (pes, les) musela jsem mírně zaimprovizovat zcela slušným rekvírováním. Nechť jste milostivi k mé duši.

Sever zažíval jedno ze svých lepších období. Úrodě se vedlo, lidé nehladověli a měli dostatek dříví na oteplení světnice ve večerních hodinách. Taková doba nastávala jednou, dvakrát za mnoho a mnoho let. Dobří obyvatelé sněžných plánin museli využít této příležitosti. Dřeli se od večera do rána, aby si nahromadili bohaté zásoby na obživu a případný prodej. Ani děti z toho věčného koloběhu nebyly venku. Pomáhaly rodičům v jejich snaze přežít. Přesto to byly stále malá dítka, která si toužila venku hrát a dovádět. Ne jinak to bylo u těchto dvou - dívky a chlapce.

Sotva sedmiletí sourozenci nepojeni krevním poutem, ocitaly se na prahu nejhrůzyplnějšího lesa, který se v těchto končinách dal nalézt. Ruku v ruce a se srdcem na dlani vykročily do hlubin nočního stromoví. Hoch nesl zapálenou lucernu a vedl dívku vedle sebe. Oba si mohly do nekonečna pokládat jednu a tu samou otázku - jak je taková hloupost mohla napadnout? Samy v lese se mohou lehce ztratit, zvěře je tu též dost, aby z dětí našly pouhé ostatky. Jenže dětská zvědavost daleko předčí jakékoliv obavy z něčeho tak vzdáleného jako je smrt.

„Co když jí nenajdeme?" optá se dívenka chlapce.

„Najdeme, musíme jít po větru a pak jí ucejtíme," zamítne jakékoliv pochybnosti a lucernou si osvítí vzdálený kmen stromu, který se pod rouškou noci zdál zlověstný. Po ozáření světlem pozbyl veškeré strašidelnosti. Škoda, pomyslel si než se obrátil na to ustrašené dítě za sebou.

„Nemusíš mít z ničeho strach."

„Co když nás bude chtít sníst?!"

„Tak jí přetáhnu lucernou. Čarodějnice přece jen nemají rády oheň."

Odvážně tvrzení chlapce dívku uklidnilo. Dokud jsou spolu, co strašného by se jim mohlo stát? Jak rychle se daly děti ukolébat do naivní představy o své převaze. Někteří o tuto vizi přijdou, jiní si jí uchovají až do své brzké smrti. Těm druhým již nikdo nenamluví, že každý může být poražen.

Po několika dalších metrech, kdy překračovaly popadané stromy a snažily se nikam nespadnout, je do jejich nosů udeřil prudký zápach.

„Ugh, ta vážně smrdí jak kopa hoven," zacpe si dívka nos, zatímco chlapec odolává pokušení učinit to samé. Potřeboval cítit, aby se jí dostal na stopu. Jak by se mu hodil stopařský pes. Ale taková zvířata nevlastnili ubozí sedláci a mlynáři. Ti majestátní psi a feny náleželi jen těm, co je potřebovali nebo na ně měli dostatek zlaťáků. Štěstí, že puch byl natolik silný, aby je vábil správným směrem do ježibabina kutlochu.

„Sme blízko," zalapá po dechu hoch. Ten smrad se stával neúnosným.

„Hodně blízko," dodá tiše dívka, která měla též co dělat, aby našla něco málo čerstvého vzduchu. Plíce obou dětí se začala zaplňovat zeleným těžkým zápachem, který byl jasně vidět po vkročení do bažin. Valil se kolem nich v hustých chuchvalcích. Téměř se skrze něj nedal spatřit malý stan na menším ostrůvku.

Chlapec chtěl něco říci, ale po otevření úst, se mu do nich nahrnula notná dávka zeleného jedu. Protla mu hrtan jako ježčí bodliny. Tělo se mu roztřáslo a on se pokusil vychrchlat tu smrtící past. Od úst se mu valily bažinaté zbytky smradu, ale ta část, jež okupovala jeho ústní dutinu, se odmítala vzdát bez boje. Hoch chtěl padnout na kolena a dál se rvát o holý život, ale dívka mu to nedopřála. Pokud jde o čarodějčinu obranu, musí jí zdolat, i kdyby ke konci své cesty vypustily duši.