Žoldácké krédo (Ukončeno)

Krajina Nikdy Nekončící Zimy

Prostě musel nadejít den, kdy se rozhodnu napsat něco na toto téma. Vítejte v mé Hře o trůny, poseroutkové!

Dva mladíci se plížili sněžnou krajinou za vysokým mužem, jež svíral v náruči drobounký uzlíček. Všichni tři věděli, co je to v tom uzlíčku nebo spíše kdo. Ale co bylo záhadou pro dva chlapce, bylo to, co s uzlíčkem hodlá starší muž provést. Proto jim nezbývalo nic jiného než se plazit sněhem po stopách vlastního otce, který je mohl každou vteřinou odhalit. Snažili se nedělat žádný rámus, ve sněhu byli tišší než kdyby šlapali někde v lese po jehličí. Ne že by kdy něco jako jehličí viděli.

V tomto kraji nebylo nic jiného než nekonečné závěje sněhu, ledu a chladivého větru. Stromy byly zmrzlé až na kůru a pokud měly listy, přes vrstvu bílého poprašku to nebylo sto poznat. Pára od úst byla zcela na místě u každého obyvatele tohoto drsného kraje. Stejně jako tlusté vrstvy oblečení, bez kterých by brzy prochladli na kost a jejich mrtvoly by byly odstrašujícím příkladem pro každého, kdo by se odhodlal k tomu chodit zde nahý.

Otec dvou chlapců se nacházel dost daleko od jejich obydlí, ale nezdálo se, že by ho tato okolnost trápila. Srdce mu svíral jiný strach. Strach z toho, co se ukrývalo v lesích. A tím nebyli myšleni dva špiclující chlapci. O těch neměl muž ani ponětí. Možná by si jich i všiml, kdyby jeho myšlenky poplašeně nelétaly někde ve větroví.

Slabý les po několika dalších mužských krocích zmizí a před ním vyroste mýtina. Mýtina, jejíž zem byla jako zrcadlo. Pevný led odrážel vše, co se nalézalo nad ním. Vypadalo to téměř jako by krutá pevná deska spolkla nebe a uzavřela ho pod sebou. Muž se srdcem až v žaludku pomalu postupoval vpřed, drže uzlíček křečovitě v zimou prokřehlých prstech. Chtěl to celé mít už za sebou. Nejraději by se rozeběhl, odložil svou zátěž a utekl zpět do svého obydlí, kde se cítil aspoň trochu v bezpečí. Falešný to pocit, ale kdo by se odvážil mu ho krást.

Chlapci, nejspíš bratři, se doplazili k blízkému kameni, za kterým se oba mohli dokonale skrýt a přitom vykukovat na dění před nimi. Lepší místo si nalézt nemohli. Měli dokonalý rozhled ze všech stran, tedy aspoň kromě té, která se nacházela za nimi. Jak si mohli povšimnout, jejich otec si to nakračoval ke kamenné desce, která se nacházela uprostřed ledové mýtiny. Ani jeden z hochů nikdy nic takového v životě nespatřil. A jak to na ně mohlo působit jinak než hrozivě. Jako by ta ledová mýtina byla skrytým varováním pro hloupé, kteří se na ní odhodlali vstoupit. A kdo nyní byl tím hloupým? Nikdo jiný než jejich otec.

„Co to provádí?" šeptem se obrátí mladší z hochů na staršího, který se pokoušel dohlédnout až doprostřed mýtiny. Otázka mladšího chlapce zůstala nevyřčená kvůli situaci, jež nastala.

Otec dětí položil kroutící se uzlíček na podstavec a ustoupil od něj. Nevyčkal ani pár vteřin, výčitky žádné, s ledovým klidem se otočil na podpatku a uháněl jako o život zpět do svého falešně bezpečného obydlí. Kdo jediný zůstal na mýtině? Odvážní chlapci, kteří stále nechápali otcovo jednání. Ale jejich otázky měli být brzy zodpovězeny.

Netrvalo to příliš dlouho. Starší z bratrů se již chtěl odebrat zpod kamene, ale mladší jej zadržel a škubnutím přitáhl zpět do bezpečí. Bystřejší z chlapců si toho všiml okamžitě, druhému to chvíli trvalo. Byla to mlha, která je oba přimrazila na místě. Mlha, která se pomalu sunula z lesa. Nešla jen z jednoho směru, ne, šla z každého kouta. Pohlcovala temnotu, i když jí sama přinášela. Ani jeden z chlapců ještě v životě nepocítil takový chlad. Na zimu byli zvyklí, ale tohle bylo něco zcela nového. Zcela nového a nevítaného. Jako by je naráz oba dva opustila odvaha. Měli chuť následovat svého otce, ale hrdinský syndrom v nich přeci jen zvítězil. Nešli tu dlouhou cestu, proto aby jako ubozí srabové vzali nohy na ramena.

„Počkej na signál," oplatí šepot starší mladšímu. Mlha nevyčkává a spolkne chlapce, mýtinu i uzlíček na podstavci. Nebylo dobré tak dlouho vyčkávat. Starší mávl rukou na mladšího a oba se jako jeden muž tryskem rozeběhli k věcičce na podstavci. Na cestě je doprovázely podivné zvuky. Znělo to skoro stejně jako by někdo šlapal po slabém ledu a led praskal. Zvuk byl nevítaný stejně jako mlha. Přiměl hochy běžet s větrem o závod. Praskání ledu se přibližovalo s pravidelnou kadencí.

„Jsou tady!"

Starší chlapec prudce narazil do podstavce. Ten mu dokonale vyrazil dech, ale touha žít byla silnější než bolest nebo ztráta něčeho tak důležitého. Mladší byl u něj o několik vteřin později. Mezitím stačil první z chlapců popadnout malý uzlíček. Jen, co druhý doběhl, hned se mohl obrátit k odchodu. Čas je tlačil, stejně jako mráz, který svíral jejich plíce až se skoro nemohli nadechnout.

„Doprava!" zavelí starší a přitom postrčí svého bratra k pravé straně. Nevyčkává a rozeběhne se přímo do náruče jisté smrti. Ale jakou měli jinou alternativu? Smrt se pomalu plížila z obou stran. Mohli si jen vybrat, do které naběhnout. Jedno bylo jisté. Ani jeden z nich neměl šanci se odtamtud dostat živý. Nebo se snad mýlíme?