5. Věcné dary

102 9 3
                                    

Po měsíci usilovného lenošení jsem tu s další kapitolou Žoldáčiska. Ti, co to čtou, děkuji za to, že se vám to líbí a že mě obdaříte milými komentáři nebo hlasy. Díky lidi, vážím si toho :)


Vichr ustupoval a i krajina se pomalu měnila. Sestoupili z hor opět do vnitrozemí. A blíže k armádě otce malého lorda, kterého zachránili před jeho únosci. Ani na moment si nepřipouštěla, že oni by byli jen druzí únosci, co jej unesli od prvních únosců. Místo toho se zaobírala daleko důležitější věcí.

„Mohl si třeba zakřičet - Hele, borůvky! My bysme vzali roha a ... ty by jsi utekl, když by se naskytla příležitost."

„Určitě by to zabralo, když jsi spala!"

„Ten malej hajzl mě práskl?"

„Malej hajzl slyší."

Oba sourozenci se trmáceli za Tyrionem a za jejich zády hlučně dusaly horské kmeny. Nebylo zrovna příjemné je mít v zádech, ale moc si vybírat nemohli. Zvlášť když se jich Bronn neuměl zbavit. Dával to za vinu jí a i nyní po ní vrhal dost podivný pohled. Přesto slova mířil na trpaslíka.

„Jeho sluch je tak ostrý, že slyší i hlasy, které jsou v takových výšinách nad ním. I když, spíš já jsem výšina. Tebe o něco přeříznout a budeš s naším lorďátkem k nerozeznání."

Anya se napřáhne, aby ho praštila, ale po jejím bratrovi zbyde jen vyšlapané místečko. Srab se jal schovat za jednoho z Měsíčních bratří nebo jiného toho kmene. Kdo si to měl pamatovat. Vlastně na mysl jí přišlo jen jméno - Shagga, syn Dolfa.

„Můžu se utěšovat tím, že hlouběji padnout nemohu," ozve se ze země. Vlastně z té nížiny, ve které se nacházel Tyrion, syn Tywinova z rodu Lannisterů. Štěstí, že se lordi nechlubili ještě i tím kolik bitev vyhráli, koho opíchali nebo kolikrát napsali ve sněhu své jméno. Když měli možnost ten sníh spatřit.

„Chceš se vsadit?"

„S tebou, žoldáku? Ne. Jsem si jistý, že by tě napadlo něco inteligentního jako mi podkopnout nohy a poté, co bych se tak elegantně válel po zemi, by ses mi vysmál, že až nyní hlouběji padnout nemohu."

Ano, tohle přesně by Bronna napadlo, pomyslí si než se na něj obrátí. Bratr se snažil zakrýt výraz překvapení a přitom těkal očima z ní na trpaslíka poté zase zpět. Žádný z horských kmenů se do jejich konverzace nepřipojoval. Spíše si šetřili energii na jejich pobití, kdyby trpaslík jen mlátil prázdnou slámu. S každým dalším dnem byli čím dál víc netrpělivější a agresivnější. Bylo znát, že nejsou zvyklí spolu trávit tak krásně nekonečný čas.

K jejímu nosu se dostane neskonale líbezná vůně. Jak moc jí chyběla, pořádná jatka se dají vyčmuchat i na míli daleko. Což není zřejmě stejná myšlenka trpaslíkova. Ten narozdíl od ní nakrčí nos a přikryje si ho dlaní.

„Uff, něco tu nehorázně zapáchá."

„Není nad tu líbeznou vůni."

Tyrion se na ní obrátí s povytaženým obočím a výrazem, který jasně mluví za vše.

„Myslíš "vůni" krve, moči a ... smrti?" jeho obočí téměř zajede do ofiny. Na malého tvora dělal až moc věcí jako velcí hoši.

„Není nad tu líbeznou vůni," přitaká Bronn a trpaslík rezignuje. Co může nadělat se dvěma zatracenci.

„Dobrá, s chutí si to čuchejte dál, zvlášť když se k tomu musíme přiblížit," s nehoráznou neochotou se posune dál. Jeho skupinka ho následuje.

Žoldácké krédo (Ukončeno)Where stories live. Discover now