Amnesia part 3 - Louis

5.1K 225 23
                                    

Ležel jsem v nemocniční posteli a zamyšleně zíral na všechny ty květiny okolo. Od mé autonehody uplynuly dva týdny.

Dva týdny, kdy jsem se probudil a nějaký neznámý muž – teď už vím, že se jmenuje Harry – mi říkal „kotě."

Dva týdny, kdy mi doktor Green řekl, že jsem měl nehodu a že trpím částečnou ztrátou paměti. Zkrátka a dobře jsem zapomněl poslední čtyři roky svého života.

Dva týdny, během kterých se mi lidé kolem mě snažili připomenout, co se během těch čtyř zapomenutých let stalo.

Tak předně Harry, ten krásný a sexy chlap, je prý můj přítel. Dokonce spolu i žijeme, což mi nedává smysl, protože... No, protože proč by tak dokonalý kluk jako on, chtěl být s někým jako já?

Nebudu lhát. Harry je dokonalej. Je vtipnej, milej a trávil tady se mnou většinu dnů a nocí. A už jsem zmiňoval, že je sexy jako samo peklo? Ty jeho vlasy, nebo oči, rty,... Jak asi líbá? Určitě jsem se s ním musel líbat. A určitě jsme měli i sex, když je můj přítel.

Cítím, jak mi rudnou tváře, což se mi stává často, když sním o Harrym. Celá tahle situace je pěkně pitomá. Nedokážu si na nic ohledně Harryho vzpomenout, ale přitahuje mě jako nikdo v životě. Jenže nevím, jak to spolu máme. On si ode mě drží odstup a... Já nevím, prostě mě to trochu mrzí.

Další věcí, která se za ty chybějící roky stala, je posun v mojí práci. Liam mi před třemi dny přinesl hromadu časopisů, kde jsou moje reklamy a v některých jsou i rozhovory se mnou. O mé práci a o životě (kde plácám o Harrym jako zamilovaná puberťačka).

Taky jsem zjistil, že mě a Harryho zbožňuje bulvár. Především kvůli Harrymu, kterému patří jedno z největších vydavatelství v Anglii. V posledním vydání The Sun, které mi Vivian v neděli přinesla je fotka Harryho, jak jde s květinami do nemocnice s titulkem „Takhle vypadá láska..."

Máme prý i něco jako vlastní fanklub. Dali nám shipovací jméno Larry Stylinson a píšou se o nás i povídky. Říkala mi to během jednoho odpoledne Viv. Prý ona, já a Harry jsme měli pravidelný týdenní rituál, kdy jsme se scházeli u ní doma a četli si, co se o nás píše. Docela se těším, až si něco z toho přečtu.

V nemocnici mám zatím zakázaný telefon, notebook a internet. Takže si buď můžu číst, nebo sledovat televizi. Ale mnohem radši si celé dny povídám s Harrym.

Když už o něm je řeč, tak by mě zajímalo, kde je. Neřekl bych, že žárlím, ale... Je skoro devět a on nikde. Za těch čtrnáct dní tu byl každý den ještě před osmou. Ale asi se potřeboval vyspat. To, že usínal na židli u mé postele, muselo být hrozně nepohodlné.

Ze všeho toho přemýšlení, opakování si, co se stalo a snahy si vzpomenout, mě rozbolela hlava. Takže jsem zazvonil na sestru, která přiběhla téměř okamžitě s léky proti bolesti. Podala mi kelímek s vodou, abych je mohl zapít a chápavě se na mě usmála. A pak jsem prostě odpadnul.

Z mého hlubokého spánku mě vytrhl nějaký hluk na chodbě. Kroky a rozčílené hlasy. Mírně jsem se posadil na posteli a snažil se zaslechnout, co se to děje.

„Ale pane Stylesi! Tohle nejde. To nemůžete!" říká hlas na chodbě, který patří vrchní sestře.

„Můžu. A už mě sakra nechte jít," odpovídá jí roztomilý chraplák. Moje srdce udělá takový legrační kotrmelec. Harry.

V zápětí se otevírají dveře a do nich vchází on.

„Ahoj kot...Promiň. Ahoj LouLou," zdraví mě vesele.

Hot MinutesWhere stories live. Discover now