call me daddy 3 » h.s.

204.

Cítila jsem se zvláštně, svírala jsem se v křečích na posteli a snažila se neplakat, ale to prostě nešlo. Hladila jsem si moje bříško, chtěla jsem se z těch bolesti dostat. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, jen na tu příšernou bolest.

"Harry." zaplakala jsem když jsem viděla jeho postavu jak se blíží k posteli. Byla jsem sakra ráda, že tu konečně byl. "Nemůžu."

"Co - co se děje?" vydal ze sebe, byl vystrašený. Přitáhl si mě k sobě a hladil mě. "Chceš do nemocnice?" mlčky jsem přikývla.

"Co - co  Zoe?" těžce jsem vydechla a podívala se na Harryho. "Nechci - nemůže jet s námi. Nemůže mě takhle vidět."

"O to se nestarej, pojď." pomohl mi se zvednout, neměla jsem žádnou sílu. "Neplakej ano? Všechno bude dobré."

"Harry prosím." kroutila jsem hlavou. "Už nemůžu." pochopil, že jsem slabá a proto mě vzal do náručí. Slyšela jsem hlas Zoe, zdála se být vyděšená.

Vůbec jsem nevnímala okolí, cítila jsem jen bolesti, křeče.

"Potřebuju doktora, notak." Harry byl vyřízený, sháněl doktory. Chodil se Zoe sem a tam.

"Uklidněte se." zaslechla jsem hlas nějaké slečny, musela to být sestřička. "Co se děje?"

"Jak mám být v klidu sakra? Moje - ona je - je v osmém měsíci těhotenství." zamumlal rychle se Zoe v náručí, zatímco já seděla opodál. "Má bolesti."

Když jsem konečně ležela a viděla okolo sebe doktora a několik sestřiček, věděla jsem, že tohle není dobré.

"Zhluboka dýchejte, ano?" promluvila na mě sestřička a chytila mě za ruku, myslela jsem, že jí tu ruku zlomím. "Nádech, výdech, nádech." ukazovala mi jak mám dýchat a já se snažila opakovat po ní.

"Musíte tlačit, snažte se." neměla jsem ponětí kdo na mě mluvil tentokrát, bylo tam tolik lidí. Měla jsem zavřené oči zatímco jsem drtila sestřičce ruku. "Slečno musíte se snažit."

Dělala jsem co jsem mohla, víc jsem ze sebe dostat nemohla. Byla jsem celá zpocená, unavená. Sotva jsem dýchala.

"Nemůžu, nejde to." řekla jsem zadýchaně a znovu zatlačila.

"Musíte." chyběl mi tu Harry, nemohli ho sem pustit, ale já ho tady potřebovala. "Zvládnete to."

"Nemůžu."

"Slečno snažte se." promluvil na mě mužský hlas, doktor. "Zvládnete to, jenom tlačte." dělala jsem co jsem mohla.

Když jsem naposledy zatlačila tak jsem cítila mírnou úlevu, ale pořád jsem byla v křeči. Popadala jsem dech, plakala jsem.

Akorát jsem neslyšela dětský pláč, nic.