call me daddy 3 » h.s.

225.

Zdálo se to jako věčnost než jsem vyběhl všechny ty schody k tomu zatracenému bytu, Jessica byla hned za mnou. Měla stejný strach jako já. Ale já neměl strach jen o Zoe, bál jsem se i o Nicol.

Klepal jsem na ty dveře jako blázen, ale nikdo neotevíral.

"Zoe!" zakřičel jsem a nepřestával bušit. "Zoe! To je táta, Zoe!"

Doufal jsem, že to slyší a taky, že ano. Přišla mi otevřít, byla celá uplakaná a hned se mi vrhla kolem krku.

"Zlato." zašeptal jsem a vydechl si. Měl jsem takový strach. "Všechno je dobré, jsem tady." zašeptal jsem a pevně si jí držel u těla.

"Pojďte dovnitř." vydala ze sebe Jessica a čekala až zajdeme.

"Tati." zaplakala Zoe, nechtěla se mě pustit a já se jí ani nedivil.

"Už je to všechno dobré, hm?" pousmál jsem se na ní a nepřestával s ní houpat ze strany na stranu. "Běž k Jess."

"Pojď sem princezno, půjdeme spolu do pokoje." zamumala Jessica s úsměvem a vzala si Zoe s sebou do pokoje, kde se zavřely.

Netušil jsem co jsem měl dělat.

"Nicol!" zkoušel jsem křičet, jako kdyby mi snad měla odpovědět. Jenže žádná odpověď nepřicházela. Prošel jsem kuchyň, díval jsem se do kumbálku, ale nic. Pak jsem ještě přešel přes celý byt do koupelny, ale byla zamčená. A mě to zmátlo.

Byla hloupost aby byla uvnitř, vždyť by musela slyšet jak jí Zoe volala. Ale na druhou stranu, tahle koupelna se dala zamknout jen zevnitř.

Byla tam.

"Nicol?" promluvil jsem a dal ucho ke dveřím, ale nemohl jsem nic slyšet. "Vím, že tam jsi."

Opakoval jsem stále ty samé věci dokola snad 10 minut a byl jsem z toho zoufalý, nevěděl jsem co s ní je. Neodpovídala mi, ale určitě tam byla. A já se bál.

"H - Harry." zaslechl jsem její slabý hlas a těžce jsem vydechl, nebyla v pořádku.

"Jsem to já. Jsem tady. Otevři ty dveře, odemkni Nicol." řekl jsem rychle a čekal až něco udělá. "Nicol notak, prosím."

Mohl jsem slyšel její vzlyky. Po chvíli se konečně ty dveře otevřely a já byl rád, že jsem jí viděl - byla v pořádku. Ale ne psychicky.

Hned co odemkla tak si zase sedla zpět a ani se na mě nepodívala, jen plakala. Klekl jsem si k ní a odhrnul jí vlasy z obličeje, potom jsem si stiskl v pevném objetí.

"Měl jsem takový strach." zamumala jsem a hladil jí po vlasech. "O Zoe, o tebe."

"T - tak moc je mi to líto." zavzlykala a pořádně se nadechla. Moje ruka nepřestávala jezdit po jejích zádech.

"Copak je?" šeptl jsem.

Chtěl jsem vysvětlení, chtěl jsem vědět proč udělala to co udělala. Proč neodpovídala když jí Zoe volala, proč nechala Zoe aby plakala.

"Chybíš mi."