call me daddy 3 » h.s.

202.

Hned když jsme přijeli tak jsem musela do postele, byla jsem vyčerpaná a zdálo se mi jako bych úplně hořela. Bylo mi horko, potila jsem se.

"Harry?" zavolala jsem na Harryho a čekala až přijde. "Harry."

"Hm?" zamumlal když přišel do našeho pokoje, rozsvítil světlo.

"Zhasni." pípla jsem a zamrkala, zaboleli mě z toho oči. "Otevřeš okno prosim?"

"Vždyť je tu akorát." řekl a přišel ke mně. "Bude tady pak zima."

"Je tu hrozný horko, prosím." zaskuhrala jsem a konečně si lehla. Přes moje velké bříško byl celkem problém se normálně hýbat, sotva jsem se dokázala zvednout. Když jsem čekala Zoe tak to nebylo tak hrozné.

"Nebudu to otevírat, nastydneš." zavrtěl hlavou a odmlčel se. Rukou mi sáhl na čelo a pak na tváře. Byli studené. "Hoříš."

"No to mi taky došlo." můj tón hlasu nebyl dvakrát příjemný. Nechtěla jsem být zlá, ale prostě mi nebylo dobře. "Promiň."

"Nebolí tě něco?" optal se a znovu mi sáhl na čelo, zakroutila jsem hlavou. "Půjdu uložit Zoe a pak přijdu."

"Dobře."

Ležela jsem na posteli a snažila se najít pohodlnou polohu. Byla jsem odkrytá, vyhledávala jsem chladná místa na posteli, pořád jsem se vrtěla. Cítila jsem se jako kdyby v té místnosti bylo třeba padesát stupňů.

"Je to lepší?" řekl Harry když vešel do pokoje a začal se svlékat, pak si lehl vedle mě. Natiskla jsem se na něj, protože jeho kůže studila. "Co?" zavrtěla jsem hlavou. "Vyspíš se z toho a bude to v pohodě, uvidíš."

"Snad jo." zamumlala jsem a zavřela jsem oči, chtěla jsem co nejrychlejší usnout. Harry dál nic neříkal, jen oddychoval.

Když jsem se ráno probudila a měřila si teplotu, tak jsem ji neměla, ale stejně mi bylo divně, bolela mě hlava. Harry odjel do práce takže jsem tu byla jen já a Zoe.

"Co děláš?" vydala jsem ze sebe když jsem vystupovala do jejího pokojíčku, seděla na koberci a hrála si.

"Hraju si." odpověděla a usmála se na mě.

"Nechceš něco k jídlu?"

"Nemám hlad." zamumlala a zakroutila hlavou, dál se věnoval svým hráčkám. Posadila jsem se na její postel a pozorovala jí. "Mami?"

"Copak beruško?" usmála jsem se na ní a pohladila si bříško.

"Kdy budu mít brášku?" uculila se a docupitala ke mně.

"Ještě to chvíli potrvá." pohladila jsem jí po hlavičce a vzala si jí k sobě na postel. Její malé prstíky přejížděli po mém bříšku.

"Jak dlouho?"

"Pár týdnů." pousmála jsem se.

"Jak bude vypadat?" její otázky byly celkem roztomilé.

"Jako každý malý miminko."

"Všechny miminka jsou stejná?"

"No - ne tak úplně." vydala jsem ze sebe a pokrčila rameny. "To uvidíš."

"Těším se." zamumlala roztomile.

"Já taky." vyrušilo nás bouchnutí dveří. "Běž přivítat tátu, už je tady." když jsem to dořekla tak se Zoe zvedla a utíkala dolů za Harrym.

Vzpomněla jsem si na Nialla. Vlastně jsme každý šli svojí cestou. On měl někoho s kým čekal rodinu , já jsem měla rodinu a oba jsme byli snad šťastní. On byl určitě, bylo to na něm úplně vidět. Byla jsem ráda za něj, že si našel někoho koho doopravdy miluje a s kým je šťastný.

Byla jsem ráda, že jsem mohla mít někoho jak byl Niall.

"Ahoj." pozdravil mě Harry a se Zoe v náruči šel přímo ke mně. "Už je ti líp?"

"Pořád se necítím úplně nejlíp." zamumlala jsem. "Ale teplotu už nemám.

"To je dobře, vzala jsi si ty prášky?" přikývla jsem. "Půjdu se vysprchovat a pak udělám něco k jídlu."

"To by bylo fajn, díky." pousmála jsem se na něj a objala ho. "Zoe ti pomůže, že jo?"

"Jo pomůžu." zamumlala.

Cítila jsem se hrozně neschopná. Byla jsem jedna velká koule, která sotva chodila. Nemohla jsem skoro nic. Už jsem to všechno chtěla mít za sebou.