Gotta Be You II. /N.H./

21.

Amie

Slyším ten nejkrásnější hlas na světě. Pořád ho tak strašně moc miluju i když mi ublížil a čeká dítě s jinou holkou. Chci, tak strasně moc otevřít oči. Je to jako bych spala, ale nemohla se probudit, ať se snažím jak se snažím.

'No tak Amie, to zvládneš,' pomyslím si a snažím se alespoň pohnout rukou.

Nakonec se mi podaří stisknout Niallovu ruku. Pak už to jde všechno ráz naráz a já pomalu otevřu oči.

„Kde to jsem a kdo jsi ty?" zašeptám, první co mě napadne i když vím, že je to blbá otázka.

„Amie, ty si mě nepamatuješ?" řekne dost vystrašeně.

„Jasně, že si tě pamatuju. Chtěla jsem říct, proč si tady?" zamumlám.

Podívá se na mě s bolestí v očích.

„Víš, že mě teď nejspíš nenávidíš, ale nech si to vysvětlit prosím."

Povzdechnu si.

„Nialle, zrovna teď mi není dvakrát nejlíp, jestli sis nevšiml probudila jsem se z bezvědomí, takže nechci nic řešit."

„Uhm jasně, chápu, promiň."

„No a taky bych asi radši byla sama," zamumlám.

„Chceš abych odešel?" zašeptá.

„Jo prosím."

„Dobře, řeknu doktorovi, že si se probudila a pak odejdu."

„Děkuju."

Když stojí u dveří otočí se zpátky na mě.

„Po druhé tě už odejít nenechám, Am. Jenom chci aby si tohle věděla," zamumlá a odejde.

Frustrovaně si povzdechnu. Všechno mě neskutečně moc bolí, ale nejvíc ze všeho srdce. Docela ironie co?

„Slečno Hudson, slyšel jsem, že jste se nám probudila," vejde dovnitř doktor.

„Už to tak asi bude."

„No dalo by se to skoro považovat za zázrak, že jste se probudila tak rychle."

„Opravdu?"

„No ano, možná to bude tím, jak u vás váš přítel celou dobu seděl, něco vám vykládal a chvíli dokonce zpíval."

„Niall?"

„No ano. Musí vás hodně milovat, vypadal hodně nepříčetně, když jsme ho sem nechtěli pustit."

„Opravdu?"

„Ano." Smutně se usměju.

„No, nechám vás odpočívat, potřebujete to."

„Dobře."

Když odejde zavřu oči a chci spát, protože jsem opravdu unavená. Pořád před sebou, ale vidím Niallův smutný pohled. Nakonec se mi přece jenom podaří usnout. Probudí mě až klepání na dveře. Unaveně otevřu oči a uvidím, jak se otevírají dveře a dovnitř vstupuje Emily.

„Ahoj," řekne potichu.

„Ahoj," zamumlám.

„Asi blbá otázka, ale jak ti je?"

„Už jsem se cítila líp."

„To chápu. Strašně si nás všechny vyděsila."

„Omlovám se, tohle jsem, ale vážně neplánovala."

„Vždyť já vím."

„Ehm Em, doktor říkal, že tu se mnou celou dobu seděl Niall."

„Jo, nehnul se od tebe ani na krok."

„Vážně?"

„Jo. Am záleží mu na tobě víc než na komkoliv jiném."

„Já vím, ale.."

„Ale Barbara a její těhotenství já vím. Stejně, ale myslím, že by sis s ním alespoň měla promluvit, protože takhle to nepůjde."

„Máš pravdu. Až odtud odejdeš řekneš mu aby se zastavil?"

„Řeknu," vydechne s úsměvem.

„Mimochodem co svatba. Kdo ti teď půjde za svědka?" zašeptám.

„Ty."

„Cože?"

„S Harrym jsme se shodli, že svatbu o pár týdnů odložíme, dokud nebudeš v pořádku. Nebudu se přece vdávat bez mojí nejlepší kamarádky, ne?"

„Em, to po vás nemůžu chtít."

„My na tom trváme."

„Dobře," řeknu s úsměvem.

Ještě pěknou chvíli si povídáme než se Emily rohodne, že už musí domů.

„Pošlu sem Nialla. Ať si řeknete cokoliv a dopadne to jakkoliv Am, pamatuj si, že já při tobě budu stát vždycky."

„Děkuju Em."

„Není za co," řekne a s úsměvem na tváři odejde.

Já přemýšlím co Niallovi řeknu.

Netuším, ale jak velké rozhodnutí mě čeká.

Ahojky❤

Tak co Amie si Nialla pamatuje, takže dobrý ne?😌❤
Každopádně uvidíme, jak dopadne jejich rozhovor a tak no😏😌❤
Dneska asi moc vyřečná nebudu, protože toho mám dost, takžeee😅

Moc vám děkuju za komentáře a hvězdičky u předchozí kapitoly😌❤

Tenhle díl věnuji Aneet_Kaa ❤❤❤

Budu ráda za každý komentář a hvězdičky😌❤

Janďa🙃