Gotta Be You II. /N.H./

prolog

Flashback

Niall

Přiřítím se na letiště patnáct minut před dvanáctou, ale je to tu až nezvykle prázdné.

Zmateně se rozhlížím kolem sebe a musím vypadat hodně ztraceně.

„Mohu vám nějak pomoci?" zeptá se nějaká postarší paní.

„Ehm, ano. V kolik odlétá letadlo do České republiky?" vydechnu a až teď si uvědomím, že jsem pořádně zadýchaný.

„Počkej zlato, podívám se," řekne s úsměvem a došourá se za počítač.

„No, jak na to koukám, dnešní letadlo už odletělo," usměje se na mě smutně.

„Ne, to není možné," vyhrknu a srdce mi spadne do kalhot.

Není možné, abych přišel pozdě.

„Ano, už odletělo, ale neboj zítra letí další," mrkne na mě.

„To není možné," zašeptám znovu a do očí se mi nahrnou slzy.

„No tak, neplač."

„Děkuji vám," zamumlám, hodím květinu, co jsem měl pro Am do koše a vyjdu před budovu.

Nasednu do auta, ve kterém čeká Louis.

„Co se děje, kde je Amie?"

„Odletěla," zamumlám skoro neslyšitelně.

„Jakto, že odletěla?"

„Přijel jsem pozdě. Je konec, Amie je pryč. Chápeš to Louisi je pryč!" zakřičím a pak se rozbrečím.

„No tak Nialle, ještě nemusí být konec."

„Ne Louisi, je konec. Skončilo to, měli jste pravdu."

„Ale Nialle."

„Ne Louisi, měli jste pravdu. Musím jít dál. Amie to tak udělala, kdyby si to rozmyslela zůstala by. Ale ona odletěla je pryč."

„Takže?"

„Takže já prostě půjdu taky dál."

„Jsi si tím jistý?"

„Naprosto. Vezmeš mě teď prosím domů?"

„Eh, jasně, že vezmu."

Když zastavíme před vilou vyskočím z auta a okamžitě zamířím do svého pokoje. Plácnu sebou na postel a přemýšlím co dál. Co mám dělat teď? Povzdechnu si a vezmu do ruky telefon.

„Haló?" ozve se z druhé strany.

„Ahoj Barbaro. Eh, nechtěla by si se sejít?"

Jak málo stačí, abychom se dostali na hranu a padali dolů?