►BE MINE◄ FanFiction

~2.kapitola~

Lidi, tenhle pohled bude psán trošku jinak, tak se prosím nelekejte XD

Všude kolem mě byl hluk. Neustálý, a tak příšerně otravný, že bych nejraději vyskočil z okna a vzal sebou i ty posery se kterýma pracuju. Nezavřou ty svoje pusy a nezavřou, dokud je neokřiknu. A pak jim to stejně vydrží tak na čtvrt hodinu. Proboha to toho chci tak moc? Klid, ticho, jídlo... Lehnout si a spát...

Zavřel jsem oči a představil jsem si, jak se tyto slastné myšlenky stávají realitou, když v tom...

,,Yoongi hyung! Yoongi hyung!" zakřičel kdosi přes celou místnost a já sebou trhl. Já toho skrčka zabiju. Dám ho do krabice, tu krabici dám do truhly a tu pošlu po řece... ,,Yoongi hyung!" ozvalo se nyní už těsně za mými zády, které následně někdo chytil. ,,Mám skvělé zprávy!" oznámila mi ta nejotravnější osoba pod sluncem, když jsem se na ni otočil.

,,A?"

,,Epik High tu budou mít koncert!" Díval se na mě tak optimisticky, plný nadšeného očekávání.

,,No a?"

,,No a?! Vždyť máš tu skupinu rád ne? Chtěl jsem...myslel jsem, že bychom tam třeba mohli... My dva. Spolu..." Díval jsem se na jeho nervózní výraz a přemýšlel co se tím jako snaží říct. Nechtěl jsem jít na žádný koncert. Je tam hluk. A moc velké teplo. A hromada zpocených lidí co se o sebe otíraj svými těly. Fuj!

,,Ne, nejdu," otočil jsem se na své židli zpět k firemnímu počítači, na kterém se rýsovala řada jmen a výpočtů.

,,Ale notááák Yoongi hyung... Prosím!" Měl jsem chuť mu pusu přelepit lepící páskou a na tu nalepit další lepící pásku, abych si byl jistý, že už na mě nikdy nepromluví. Nemusel jsem ho ani vidět abych si naprosto živě dokázal představit ten jeho puppy výraz, který téměř všechny slečny v naší firmě pokládaly za tak ,,neodolatelně roztomilý". Na mě ale nefungoval. Nikdy. Ani trochu. Možná trochu. Ale jen protože mi připomínal mého mladšího bratra! Kterého nemám. Možná proto... Co?

,,Dobře!" umlčel jsem ho. ,,Dobře půjdu, ale už si jdi hledět svého..." Věděl jsem, že toho budu v budoucnu litovat, ale problém to bude mého budoucího já, takže klid. Ta malá věc připomínající komára v létě nakonec radostně odběhla a já si mohl konečně dělat svoji práci.

Jsem Min Yoongi. Pracuji v Astexu, obrovské firmě zabývající se obchodováním s cizími krajinami, jako operátor. Celý den sedím na dementní židli a zvedám dementní hovory dementních lidí, kteří se mě ptají dementní otázky.

Miluju svůj život...

Tak moc, že bych ho prodal Satanovi za jeden den spánku.

Jsem omega. A nenávidím se za to. Ze všech lidí na světě, si ta zkurvená karma musela vybrat zrovna mě. Kdybych mohl, narval bych jí celej ten podělanej genetickej kód do prdele a nechal ji s tim žít, ať ví jaká je to sviňárna...

Jsem drzej, náladovej, neslušnej, línej a znuděnej životem a je mi to úplně u prdele. Možná kdybych nebyl omega, nemusel každý den žrát ty debilní prášky aby se všechny alfy držely dál od mýho zadku, kdybych nemusel žít s tím, že na mě všichni ostatní koukaj mezi prsty... Pak by mi to možná nebylo všechno jedno.

Tolik ke mně. Asi bych se ještě mohl zmínit o tom otravném hmyzu, co kolem mě v poslední době poletuje nějak moc často až mě to vytáčí. Jmenuje se Jimin. Nevím odkud se vzal, jen že ho vyhodili ze školy a nějakým kouzlem se dostal sem. Asi po známosti, mám to u prdele. Nevím jaké je jeho příjmení, nevím proč tu je a nevím ani proč se kolem mě tak motá, ale nenávidím lidi, co se snažej získat moji pozornost. Nikdy z toho nic dobrého nevzejde. A tak ani tomuhle malorukýmu skrčkovi moc nevěřím. Jenom vím, že na mě má občas z nějakého důvodu jakýsi magický vliv, který nedokážu pochopit. Asi bych si pro jistotu měl zjistit co má vůbec za genetický kód, abych si popřípadě mohl ukrást nějakou značku zákazu vjezdu a připnout si ji na prdel...