Legion Of The Black #cz

Wretched And Divine

Pojď!

Stiskla jsem tlačítko volume na telefonu, aby hrál hlasitěji. Se sluchátky v uších jsem za Andyho zpěvu kráčela k místu, které jsem z celého srdce nenáviděla. Ke škole.
Zamířila jsem k venkovní bráně hřiště a vylovila z kapsy klíč. Neptejte se mě, jak jsem se k němu dostala. Odemkla jsem zámek, chvíli jsem s ním zápasila, šel ztuha, ale povedlo se. Bránu jsem otevřela jen natolik, abych se protáhla dovnitř. Neobtěžovala jsem se zavírat.

Jsem nevinný
Jsem to, co mohlo být
Sny, o kterých mluvíš
Teď opuštěny na zlomené kůži

Vešla jsem na tartanový okruh na běhání. Byl na něj zakázaný vstup všem, kdo neměli na nohou běžecké boty, což jsem tedy rozhodně neměla, ale neřešila jsem to. Pozorujíc zemi pod svými botami jsem po dráze zamířila k tribunám. Po schodech jsem došla tak do jedné z prostředních řad, kam jsem se posadila. Vyhovovalo mi to tady. Nikdo tu nebyl, nikdo mě tu neodsuzoval.

Zde leží šílenství
Země, kde panuje chaos
Celosvětový neklid
Se plazí zvrácenými cestami

Posadila jsem se na bílou lavičku, tašku vedle sebe. Chvíli jsem se v ní hrabala, než jsem našla to, co jsem hledala. Černý kroužkový sešit se znakem mé nejoblíbenější kapely na deskách. Otevřela jsem ho, vytáhla černý fix založený uvnitř a nalistovala jsem stánku, kde jsem posledně skončila.

Před námi je svět plný nenávisti
Jsme ti Divocí
Oni všichni vypadají stejně
Náš čas nastal

ANGEL OF BEAST ALONG WITH ALL...
THE POWERFULL DARK FORCES...
THE WILD ONES APPEAR...

Jemný větřík mi vháněl uhlově černé vlasy do obličeje, ale neodhrnula jsem si je. Jediné, co mě v tu chvíli zajímalo, byla slova vycházející z mého fixu a písnička, jež mi hrála do uší. Wretched And Divine. Poslouchala jsem ji každé ráno cestou do školy.

Já jsem byl vybrán
Ubohý a Božský
Nemluví se o mně
Jsem ten, kterého tady nechali
Nebojácný, bojuj dokud nezemřeme
Jsem zlomený
Ubohý a Božský

AS MEN MOVE...
GATHERING MAN...
AN ARMY LARGE ENOUGH...
ENOUGH TO DESTROY MASS...
OF THE MATRIARCH.

Poslední věc, na níž jsem, ač nerada, myslela, byla škola. Byl čas jít.
Neochotně jsem dopsala poslední slovo, udělala tečku a zaklapla sešit. Vrátila jsem ho do tašky, kterou jsem si přehodila přes rameno, a sešla z tribuny. Po tartanové běžecké dráze jsem se rozešla směrem k druhé bráně vedoucí na školní dvůr.
Před školou se už skupinkovali studenti. Barbie, emo, zamilované páry, šprti,... Do žádné z nich jsem nepatřila. Všichni si mysleli, že patřím k emu, ale ani oni mě mezi sebe nikdy tak úplně nevzali. Nebyla jsem emo. Byla jsem členkou armády Black Veil Brides. A to byl rozdíl.

Jsem ďáblův úsměv
Ten který vás každý den zaskočí
Hrdinův nadějný projev
Nezastaví roky, kdy krvácíš

Vešla jsem do areálu školy kovovými vraty a s úsměvem mávla rukou, v níž jsem držela mobil, na skupinku těch ,,jiných". Sice jsem mezi ně nepatřila, ale pořád jsem s nimi vycházela tak nějak nejlíp. Cítila jsem na sobě znechucené pohledy bárbínek, ostatně tak jako každé ráno, a neubránila jsem se úsměvu. Nejspíš si myslely, jak jsem špatná. Jenom proto, že jsem byla jiná. Že jsem měla odvahu odlišovat se.