Army Bullshit [CZ]

55. část - Země bez kouzel

„Maminko," usmál jsem se na ni a políbil ji na tvář, přičemž jsem se k ní musel trochu sklonit. „Charlie vás obě moc ráda uvidí, troufám se říct, že i malou Emmu s Chloe, akorát to nebude dneska. Možná to bude zítra, možná pozítří. To se teprve uvidí. Každopádně se to během tohoto týdne stane. Do té doby bych byl rád, kdybychom se o ni nemuseli bavit a jestli by bylo možné, kdybyste si své otázky schovaly až pro ni." Významně jsem se podíval i na Gemmu, ale ta nade mnou jen protočila oči. 

„Dobře," přikývla máma a pousmála se. Na jejím výrazu bylo vidět, že je připravená tohle téma opustit a mně se díky tomu trochu ulevilo. Nechtěl jsem se o Charlie bavit, když tu nebyla. Nepřipadalo mi to zkrátka správné. A nebylo to kvůli nějakým vyšším morálním principům, ale spíš kvůli tomu, že mě mrzelo, že tu se mnou nebyla.

Přál bych si, aby rovnou z letiště mohla jet se mnou přímo sem, ale bylo by ode mě sobecké přivlastňovat si ji i tady. Stačilo, že jsem to dělal ve škole, stejně jako kdekoliv jinde. 

„Máš hlad?" vytrhla mě máma z mého přemýšlení. „Dáš si něco k jídlu?"

„Asi ani ne," vydechl jsem. „Půjdu si lehnout, jestli ti to nebude vadit. V letadle jsme toho moc nenaspali," usmál jsem se. Máma jen pokrčila rameny a nic mi na to neřekla. Byl jsem rád, že se se mnou nechtěla hádat. 

„Dobrou noc, holky!" zavolal jsem za svá záda, kde seděla Gemma s Emmou a Chloe. Možná je to trochu překvapilo, že se chystám jít spát dřív než dvě děti, co teprve chodí do školky, ale nechtělo se mi to nijak vysvětlovat. Přeci jen už bylo něco po sedmé londýnského času, takže to nebylo zas nějak extrémně brzo. Chtěl jsem, aby tenhle den už skončil a nastal nový. 

Mávnul jsem jim rukou na rozloučenou a pomalým tempem se vydal po schodech nahoru, do prvního patra. 

„Harry, počkej ještě!" zavolala na mě máma zespodu. Podíval jsem se na ní, jak si rukou nahrnovala černé rovné vlasy za ucho a při tom se usmívala. Připomínalo mi to ty časy, kdy jsme ještě všichni bydleli pohromadě v jednom domě. Vždycky se na mě dívala s neskutečnou láskou v očích, že mě to nutilo milovat ji víc a víc. „Jsem ráda, že jsi doma." 

„Já taky, mami," odpověděl jsem upřímně a pak už definitivně zmizel v patře. 

Když jsem dneska poprvé vstoupil dovnitř do tohoto domu, byl jsem tak nabitý tím nadšením a všemi těmi očekáváními, že mi pomalu ani nedocházelo to hrozící nebezpečí mého blížícího se kolapsu. Celý můj organismus už poslední týden fungoval pouze z nějakého záložního zdroje a i ten  teď už mlel z posledního. Než jsem stihl vylézt těch dvacet jedna schodů do patra veškeré nadšení ze mě opadlo a zůstalo jenom vyčerpání. 

Nějakým způsobem jsem se doplazil až do koupelny, kde jsem se zvládl osprchovat a vyčistit si zuby a pak už rovnou zamířil do svého pokoje, kde se na první pohled vůbec nic nezměnilo. Ten nádherný pocit, kdy jsem si konečně po takové době mohl narovnat záda na rovné matraci, byl k nezaplacení. 

Ale ještě předtím, než jsem definitivně zavřel oči a usnul, dokázal jsem z posledních sil vyťukat krátkou zprávu pro Charlie. Cítil bych se divně, kdybychom se alespoň nějak nerozloučili. 

„Dobrou noc, princezno. Hezky se vyspi. Doufám, že se zítra uvidíme."

Bez nějakého přemýšlení jsem stiskl odeslat a odložil mobil na noční stolek vedle postele. Vydržel jsem čekat na odpověď necelé dvě minuty, ale když žádná nepřicházela, spadly mi oči a já v tu chvíli važně usnul.