Army Bullshit [CZ]

55. část - Země bez kouzel

„Harry!" vykřikla stejně nadšeně jako její matka před chvílí. „Mami, mami! Strejda Harry se vrátil!"

„Já vím, zlato," usmála se na ni Gemma a do své vlastní náruče vytáhla druhou drobounkou postavu. Té byly jenom tři. Věděl jsem, že s tou budu muset navázat vztah úplně od znovu. 

„Jsi tu sám," poznamenala má sestra nepříjemně. Máma do ní nenápadně šťouchla loktem, jako to ostatně dělala pokaždé, když některý z nás dvou řekla něco, co se jí nelíbilo nebo jí to v daném okamžiku připadalo nevhodné. 

„No, co je?" ohradila se na ni Gemma. „Neříkej, že to není pravda."

„Je," vydechla jednoduše máma. „To ale ještě neznamená, že mu to musíme předhazovat deset vteřin poté, co vkročí do dveří."

„Předhazovat co?" skočil jsem jim do řeči. Obě po mně švihly překvapeným pohledem, jako kdyby snad zapomněly, že tam ještě pořád stojím. „O čem se to tu bavíte?"

„Jsi tu sám," mávla máma rukou ke dveřím, přičemž zopakovala to stejné co Gemma před pár okamžiky. 

„Vskutku," povzdychl jsem si vyčerpaně. „Santu Clause jsem nechal v letadle." Mírně jsem malou Emmu zhoupl v náručí, ale ona si toho nejspíš ani nevšimla. Dál si nezaujatě hrála s kudrnatými konečky mých vlasů kolem uší, jako kdyby to pro ni byla ta nejpřirozenější věc na světě. 

„Ale co ... Charlie?" šeptla Gemma. 

„Ta tady není," odsekla jsem a s dítětem přitisknutým na mém hrudníku odešel do obývacího pokoje. Při tom jsem ji do ucha šeptal něco o tom, jak skvěle jí ten modrý svetřík ladí k očím, jestli náhodou nezměnila kadeřníka a mé osobně nejoblíbenější téma: kolik pětiletých (dost možná už i šestiletých) klučičích srdcí stihla za ten rok zlomit. Smála se tomu svým dětským smíchem a já byl šťastný, protože alespoň někomu jsem já, sám o sobě, udělal radost.

Posadili jsme se spolu na pohovku, přičemž ona se spokojeně schoulila na mém klíně a začala mi vykládat o Benovi, který s ní prý chodil do školky. Dle mého úsudku bych řekl, že to byl jeden z těch, kterému už za těch svých pět let na tomhle světě dokázala srdce opravdu zlomit. Nebo se k tomu alespoň chystala. Jestli byla alespoň trochu po své matce, určitě jí to nedělalo žádný problém. 

Věděl jsem, že máma s Gemmou nám jsou určitě v patách a dalším otázkám o Charlie se nejspíš nevyhnu. Jako kdyby nemohly mít zkrátka radost, že jsem po roce zase doma ... 

Ne. Staraly se víc o mou přítelkyni, která tu ani nebyla, než o mně.

Klasika. Až bych se musel smát tomu, jak byla tahle přivítání každý rok stejná. Jen letos už měly určité jméno, kterého se mohly chytnout. Už to nebyla žádná „hypotetická přítelkyně". Teď už to byla Charlie. 

„Ale...," zakňourala Gemma, když se sedala na krémové křeslo naproti nám.

„Ale co?" zasmál jsem se. 

„Slíbil jsi, že ji přivedeš," doplnila ji máma opírajíc se o dřevěný rám dveří. Ta ženská převaha v tomhle domě byla až neuvěřitelná. Možná jsem právě v tu chvíli začal pochybovat, jestli byl dobrý nápad sem Charlie vůbec vodit. Už takhle to tu připomínalo blázinec. 

Položil jsem Emmu na zem a pohladil ji po vlasech. Pak jsem se rozešel směrem k mámě a chytil ji za hubená ramena schovaná pod tenkou látkou černého roláku. Měla přes něj zavázanou kuchyňskou zástěru s nápisem „Nejlepší máma". Byl to dárek od Gemmy asi před sedmi lety a ten fakt, že ji máma ještě stále nosila, mi připadal roztomilý.