Army Bullshit [CZ]

55. část - Země bez kouzel

Raději jsem zůstala ležet v posteli a zírala na světlý strop. Připadalo mi to, jako jediná světlá věc v celé místnosti. 

Mobil skončil pečlivě schovaný pod polštářem, s vyzváněním zapnutým úplně na maximum, aby mi náhodou neuniklo, kdyby přišla nějaká nová zpráva. Přesvědčovala jsem se, abych se zvedla a šla se osprchovat nebo se aspoň převlékla do nějakého čistějšího oblečení, ale veškeré pokusy o nějakou smysluplnou činnost byly marné. Uplynulo snad deset minut a já usnula. 

Pohled Harryho

„Debilní klíče," zanadával jsem sám pro sebe. Na jazyku jsem měl minimálně deset dalších sprostých výrazu, které bych klíčům, co se mi ztratily někde v tašce, mohl přidělit, ale tenhle byl asi ten nejmírnější. Trochu jsem se bál, aby za dveřmi nestály holky, které milovaly každou příležitost, kdy mohly nějaké sprosté slovo zopakovat. 

Natáhl jsem ruku ke zvonku, ale dřív, než jsem vůbec stihl zazvonit, dveře se přede mnou samy otevřely. 

Výborně. Takže mě někdo slyšel. Aspoň něco tady asi navždycky zůstane stejné.  

„Kdo jiný by mohl o Vánocích používat takováhle slova," zasmál se hlas mojí matky přede mnou. Stihl jsem si akorát povzdychnout a vzápětí už byla její paže obmotaná kolem mého krku. Ani jsem nestihl zahodit tašku s těmi zpropadenými klíči. 

Máma mě objímala tak pevně, až se mi zdálo, že ze mě snad chce vymáčknout duši. Na to, že byla zase o rok starší, než když jsem ji viděl naposledy, stisk měla stále příšerně pevný. Dost možná i pevnější než jsem si pamatoval od minule. „Zlatíčko, konečně jsi tady. Už jsem se začínala bát," řekla a odtáhla se ode mě. Usmála se na mě svým širokým úsměvem, načež trochu poodstoupila a uvolnila mi cestu do předsíně. 

Prošel jsem kolem ní zcela beze slov, protože mě popravdě nenapadalo nic, co bych teď mohl říct. Nejdřív jsem se musel vzpamatovat z toho počátečního šoku, že jsem zase zpátky a pak se dalo uvažovat o nějaké další konverzaci. 

Pohodil jsem tašku ke schodům do druhého patra, přičemž jsem se ohlédnul na mámu, jestli je všechno v pořádku. Na čele a kolem úst měla od posledně trochu víc vrásek, ale jinak se absolutně nezměnila. Pořád to byla ta stejná osoba, kterou jsem si pamatoval. 

Protočila nade mnou oči a lehce přikývla, protože věděla, co se chystám udělat. 

„Jsem doma!!!" zaječel jsem z plných z plic. Máma byla na tyhle mé projevy štěstí za těch šest let, co jsem tohle provozoval, už celkem zvyklá. Tak si jen založila ruce na hrudníku a zády se opřela o stěnu, která měla o odstín světlejší hnědou barvu, než jsem si pamatoval. 

Nahoře v patře se ozvalo dupání a zanedlouho se tyhle kroky přemístily na schodiště. Myslím, že má sestra nakonec poslední tři schody přeskočila a rovnou mi přistála obtočená kolem krku. 

„Harolde!" zapištěla nadšeně. Rád jsem sám o sobě uvažoval jako o člověku s dobrou fyzičkou a ucházejícími fyzickými schopnosti, ale i přes to všechno mě tenhle útok mé sestry málem povalil na zem. 

„Taky tě rád vidím, Gemmo," vysoukal jsem ze sebe křečovitě. „Ježiši, pusť mě."
„Ach, promiň," zasmála se a pustila se. O okamžik později se na schodech vedle nás objevily dvě malinkaté blonďaté postavičky, které snad ani nemohly vědět, co se tu právě teď dělo. 

Zvedl jsem do náruče tu starší, o které jsem věděl, že nezačne plakat a že si snad i po roce bude pamatovat, kdo jsem. 

„Ahoj Emmo," pozdravil jsem opatrně. Při loňských Vánocích se z nás stali skvělí parťáci pro každou kravinu, ale netušil jsem, co se v dětské mysli přes rok udrží a co se naopak zapomene. Bylo jí teprve pět, tak bych se ani nemohl zlobit, kdyby na mě zapomněla.