Mé jméno, má krev: 24 vánočních příběhů

Jednadvacátý příběh

Vánoce 2011, Moskva

Sněžilo. Ale sníh byl koneckonců v tomhle místě tak častý, že se ho místní naučili ignorovat. Moskva byla město bez pravidel, každý si tu žil podle svého – počasí nevyjímaje. Ona svoboda se do jisté míry týkala i kouzelnického světa. Rusko mělo své ministerstvo, které mělo za úkol dohlížet na utajení kouzelníků a čarodějek před mudly. Ale ani pověření úředníci nedokázali ohlídat šířící se kriminalitu a potlačit nadvládu gangů, které si území města mezi sebou rozebraly. V širokém povědomí kouzelníků proto o Moskvě přetrvávaly nejrůznější předsudky. Většina z nich byla oprávněná. Pokud jste toužili po zakázaném artefaktu, který nebyl nikde k sehnání, existovala vysoká pravděpodobnost, že ho seženete na černém trhu právě tady. Pokud jste pátrali po vejcích nebezpečných fantastických mazlíčků, koupili byste ho zaručeně od překupníků v Moskvě. Stejně tak bylo pravděpodobné, že jste v tamějších uličkách narazili na černokněžníky, po kterých pátrali bystrozorové z jiných zemí.

Andrej Tarkovskij nic z toho nevnímal. Podsvětí Moskvy znal lépe než kdo jiný. Toulal se zdejšími ulicemi tak dlouho, že mu sotva něco uniklo. Ten večer bylo město překvapivě klidné a vylidněné. Když se přemístil doprostřed Křivolaté ulice – jedné z nejodpornějších čistě kouzelnických čtvrtí, na jakou můžete narazit – překvapilo ho, že kolem není žádná živá duše. Za chůze zašmátral v kapse kabátu, vytáhl z krabičky pomačkanou cigaretu a vložil si ji do úst. Ve chvíli, kdy si ji připaloval, se na zlomek vteřiny zarazil a zahleděl někam mezi popelnice. Jeho šedé zorničky se podezřívavě zúžily, ale stejně tak náhle, jako se před chvílí zastavil, v chůzi zase pokračoval. Vešel na chodník a vykračoval podél nevábně vyhlížejících výloh obchůdků a podniků, kam se obyčejný smrtelník nikdy dostat nechtěl. Nakonec zatlačil na dveře hospody s vývěsním štítem, na kterém nebylo nic napsáno.

V tom nočním pajzlu velmi nízké kategorie se po stolech, někdy i pod nimi, plazili opilí lidé. Váleli se v křesílkách, na pohovkách s dírami a fleky po veškerých existujících levnějších nápojích a jídlech. Dnes však uvnitř spatřil všehovšudy tři zákazníky. Všechno tam neuvěřitelně zapáchalo, vzduch smrděl dušeným zelím a močí, ale Tarkovskij nedal najevo, zda se mu to místo hnusí. Zamířil rovnou k baru a posadil se na volnou stoličku vedle zanedbaného zrzavého muže.

Čaroděj si ho podezřívavě prohlédl, ale potom se jeho výraz ve tváři uvolnil.

„Tenhle pajzl nesnáším," zabručel Gaspar, když vytahoval zuby korkovou zátku z láhve vodky. Pořádně se napil ohnivé kořalky a utřel si ústa rukávem. „Tohle má bejt nějakej podnik na úrovni? Dyť tady – do hajzlu – nejsou ani kamna."

„Musíš se zahřát zevnitř chlastem," doporučil mu Andrej. „Tak co pro mě máš?"

Zatímco Gaspar po kapsách hledal patřičné dokumenty, Andrej obrátil pozornost k obsluze za barem. U pípy stála mladičká servírka, kterou tu ještě neviděl. Zatímco do ušmudlané sklenice čepovala velmi levné pivo, postávala na jedné noze, druhou měla pokrčenou jako plameňák, hůlku ledabyle zastrčenou za pravým uchem. Vypadala bizarně, vůbec se k tomu místu nehodila.

Vycítila jeho pohled a ledabyle se ohlédla. „Co si dáte?"

„To samé," pohodil hlavou ke svému společníkovi.

Dívka zašmátrala pod pultem, vytáhla láhev vodky a postavila ji na barový pult. Potom mávla hůlkou a láhev přistála přímo před Andrejem.

„Tady to je," zamumlal Gaspar úlevně a rozložil špinavými prsty kus pergamenu.

Tarkovskij se na pergamen pozorně zadíval. Byla na něm vyobrazená pohyblivá podobizna nějakého čaroděje. Náčrtek nebyl příliš zdařilý, ale měl by stačit.