Mé jméno, má krev: 24 vánočních příběhů

Pátý příběh

Vánoce 1971, Grimmauldovo náměstí 12

Nikdy ho ani ve snu nenapadlo, že stačí jenom čtyři měsíce v Bradavicích, aby se utvrdil v tom, že tohle místo z hloubi duše nenávidí. Když Sirius stanul před vstupními dveřmi jejich domu, na kratičký okamžik zaváhal a vybavil se mu rozhovor, který vedl s Jamesem ve vlaku.

„Přece to nemůže být tak hrozné," namítl James.

„Víš, jak jiné lidi udržuje při životě kyslík?" pokoušel se mu Sirius celou situaci popsat. „Tak moje matka dýchá jen díky tomu, že na mě může něco kritizovat."

James se přesto dál tvářil pochybovačně – Sirius tomu rozuměl, jeho nejlepší kamarád byl spokojené dítě, kterému nic nechybělo, jeho rodiče se o něj s láskou starali, obden mu posílali sovu s dopisem a nějakými sladkostmi. Sirius dostal za první polovinu školního roku jenom jeden dopis, ve kterém ho matka nazvala ostudou jejich rodiny a ujišťovala ho, že si to o svátcích vyřídí.

Měl raději zůstat na svátky v Bradavicích, jenže všichni jeho kamarádi mířili domů a on nechtěl být na koleji sám. S hlubokým nádechem otevřel dveře a překročil práh jejich domu. Vůbec nic se tu nezměnilo, byl pořád stejně stísněný a ponurý, jako celý rod Blacků. Protáhl se s kufrem do předsíně a uvažoval nad tím, jestli by se mu podařilo nenápadně vypařit rovnou k sobě do pokoje, když tu se vedle něj objevila jeho matka.

Walburga Blacková shlížela na svého staršího syna s opovržlivým výrazem, jaký nosívala od chvíle, kam až jeho paměť sahala. Přejela ho kritickým pohledem od paty až k hlavě a oči se jí zúžily na velikost špendlíkové hlavičky, když zahlédla nebelvírskou šálu okolo jeho krku.
„Vidím, že obrovské zklamání naší rodiny se uráčilo přijet domů," prohlásila jízlivě.

Sirius byl na nenávistný tón jejího hlasu zvyklý, dávno mu její slova neubližovala. „Taky tě rád vidím, máti," odpověděl chladně.

Walburze přelétl po tváři stín. Do jejího výbuchu vzteku zbývaly poslední vteřiny. „Zostudil jsi naši rodinu! Celé generace Blacků studovaly ve Zmijozelu! Zesměšňuješ svým postojem naše ideály a to, v co věříme!"

„Nebelvír je stejně dobrá kolej jako všechny ostatní!" hájil se Sirius nahněvaně.

„Zmijozel je kolej hodna čistokrevných a ambiciózních kouzelníků!" odporovala mu zvýšeným hlasem, který se odrážel od zdí a rázem zněl mnohem děsivěji. „Nebelvír je pro vychloubačné budižkničemu!"

„Tak to jsem tam správně, nemyslíš?" opáčil Sirius drze. „Tak si přiznej, že jsem se nepovedl podle vašich představ!"

Jeho matce vzápětí na čele vyskočila žíla a obličej stáhla do čistého hněvu. „Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit? V mém domě!" zapíchla mu ukazováček výhružně do hrudi. „Proč jsou s tebou jenom samé problémy? Proč nemůžeš být jako tvůj bratr?"

„Protože nejsem jako vy!" přerušil ji netrpělivě. „Mě nezajímá, jestli jsou moji přátelé z čistokrevné rodiny, nebo kolik jejich příbuzných pracuje na ministerstvu a kolik zlata mají u Gringottových!"

„To by mělo!" ujistila ho. „Uvědom si, jaká krev ti koluje v žilách! Jaké nosíš jméno! Reprezentuješ rodinu Blacků, ať se ti to líbí nebo ne. Měl by ses podle toho začít chovat!"

„Mám toho dost, tohle nebudu poslouchat," zamumlal Sirius vztekle, popadl svůj kufr a vydal se ke schodišti.

„Ještě jsem s tebou neskončila!" varovala ho Walburga zlostně.