Mé jméno, má krev: 24 vánočních příběhů

Patnáctý příběh

Vánoce 1999, Solginskij, Rusko

Neměl zimu rád a tady, v tomhle kraji, byla zima pořád. Nebo alespoň v zimě zima a v létě chladno. Nic pro něj. Nevlídné počasí jen umocňovalo pocit, že se vrací na pokraj samotného pekla. Dávno minul vesnici a pokračoval skrz zasněžená pole na sever. Brodil se sněhem, i přes zimu, ztuhlé končetiny a hlad, odmítal polevit. Kdyby se zastavil, nenašel by sílu jít dál. Právě teď si přál, aby se bývali nikdy neodstěhovali na tohle bohem zapomenuté místo, do tohohle kousku pustiny mimo civilizaci. Jenže odjakživa museli žít stranou, pokud měli zůstat v bezpečí, a pokud měli uchránit i ty ostatní. Z lesa přímo proti němu vyběhl překrásný jelen. Nikdy ještě neviděl vznešenější a ušlechtilejší zvíře. Jeden druhému chvíli hleděli do očí, než zvíře ladnými pohyby zase zmizelo.

Po minutách, které se mu zdály věčné, konečně mezi stromy spatřil jejich dům. Vlastně by málokoho napadlo, že uvnitř ještě někdo bydlí. Zvenku vypadal příliš zchátralý. Jako vždycky, když se po nějakém čase vracel zpátky, se ho zmocnila nepříjemná nervozita. Nikdy nevěděl, co ho čeká, až otevře dveře. Snažil se s nimi zůstávat v kontaktu, jak nejvíc to bylo možné, ale nemohl si být jistý, co přesně se tu děje, když byl celé měsíce ve škole. Připravoval se proto vždycky na to nejhorší. Obzvlášť, když byl před týdnem úplněk.

Otevíral dveře proto s hůlkou připravenou, ale předsíň vypadala zpustošeně jako jindy. V dřevěné podlaze chybělo několik prken, která se naučili překračovat, v každém volném rohu visely pavučiny a páchlo to tu hnilobou. Nějakým zvráceným způsobem si na to zvykl. Tohle místo bylo jeho domov, i když k němu necítil žádnou citovou vazbu, vždycky se mu vynoří před očima, když pomyslí na své dětství.

„Andreji! Andreji!"

Áňa brala schody po dvou, aby svého bratra patřičně uvítala. Skočila mu do náruče s takovou silou, až zavrávoral. Jako vždy mu pouhou přítomností dokázala vykouzlit úsměv na tváři.

„Zase jsi vyrostla," prohlásil potěšeně, když se od sebe odtáhli a mohl si ji prohlédnout. Nebyla to tak docela pravda, Anastázie zůstávala pořád útlá a drobná, ale ta poznámka ji potěšila. Usmívala se i navzdory čerstvým ranám na obličeji, které jí hyzdily jinak hezkou tvář.

Andrejovi se při tom pohledu sevřelo srdce úzkostí. „To ti udělala máma?"

„To nic není," zavrtěla hlavou rychle a v očích se jí mihl úlek. „Nemohla za to, špatně jsem zaklapla řetěz, je už dost rezavý."

„Áňo," povzdychl si ztěžka, „kolikrát jsme o tom mluvili?"

„Já vím, já vím," špitla zahanbeně. „Už se to nestane. Tak povídej, jak je v Kruvalu?"

„Zima," odvětil rozmrzele. „Ne větší než tady, ale dost velká na to, aby mi zmrzly nudle u nosu."

Řekl to jen proto, aby ji rozesmál – a přesně jak předpokládal, poťouchle se zahihňala.

„A co vy, zvládáte to?" staral se, když společně stoupali po schodech nahoru. Věděl, že odpoví tak, aby si nedělal starosti. Někde hluboko uvnitř ale doufal, že ho požádá, aby zůstal a do školy se nevracel.

Áňa však byla na svůj věk překvapivě vyspělá. „Jsou lepší dny a horší dny," pokrčila rameny. „Zvládneme to, nakonec."

Otevřel dveře do matčiny ložnice. Ležela pod starými přikrývkami a ztěžka oddychovala. Spala neklidně, víčka se jí chvěla. Andrej mě pocit, že od konce prázdnin ztratila snad polovinu svojí váhy. Vypadala tak křehce a zranitelně. Jen řetěz přikovaný do zdi u její postele napovídal, v jaké monstrum se jednou za měsíc proměňuje.

Rozhodli se, že ji nebudou budit a vrátili se dolů do kuchyně. Andrej rozdělal v krbu oheň a malou místnost za chvíli zaplavilo příjemné teplo. Vytáhl z batohu bochník chleba a nějaké konzervy, které cestou koupil. Áňa se po krajíci pečiva ihned natáhla a namazala si ho silnou vrstvou marmelády, kterou našli ve spíži.

„Poslyš, co by sis přála k Vánocům?" zeptal se přehnaně veselým tónem, který se k tomuhle místu a k té chvíli vůbec nehodil.

„Myslíš, že bychom mohli mít stromeček?" napadlo ji a oči se jí okamžitě rozšířily nadšením.

„Jasně," souhlasil a dával si dobrý pozor, aby se mu nezlomil hlas. „Přinesu jeden zítra z lesa a ty bys mohla najít nějaké ozdoby, co říkáš?"

Áňa potěšeně přikývla.

„Ale teď opravdový dárek, něco, co ti udělá radost," pobídl ji.

Chvíli přemýšlela, ale nakonec rozvážně odpověděla. „Nové boty, ve kterých mi nebude zima. Ty by byly prima."

„Tak jo," souhlasil, „uvidíme, co se dá dělat."

Druhého dne dostál svého slova a časně z rána z lesa přinesl jedličku, kterou Áňa s radostí začala zdobit. Potom se vydal dolů do vesnice. Neměla víc než osmdesát obyvatel a drtivá většina z nich byli kouzelníci a čarodějky. Ten zbytek nějakým způsobem do jejich světa také patřil, anebo měl alespoň o jeho existenci povědomí. Sem moc žádného úřadu spravujícího kouzelnické záležitosti nesahala. Měli svůj vlastní kraj, se svými pravidly.

Bez zaváhání zabušil na dveře toho, kterému se všichni vyhýbali. Po pár vteřinách ven na světlo vybelhal starší čaroděj. Měl dřevěnou protézu místo nohy, na kterou dopadal, obličej mu lemovaly špinavé šedivé vlasy a od koutku úst se mu táhla nepěkná jizva. Říkali mu pan Twardowskij, ale nikdo si nebyl jistý, jestli je to jeho skutečné jméno.

„Zabloudil jsi, mladej?" houkl na něj nevrle.

„Hledám práci," vysvětlil Andrej váhavě.

„Tak to ji hledáš na dost divným místě," odpověděl mu a chystal se zase zabouchnout dveře, ale Andrej do mezery na poslední chvíli strčil nohu.

„Vytáhni tu hnátu, nebo ti ji urazím," varoval ho čaroděj.

„Myslím to vážně," pořádal ho znovu. „Udělám cokoliv pro pár galeonů."

Pan Twardowskij si ho chvíli prohlížel, a pak zamlaskal: „Cokoliv, říkáš? A hůlku máš?"

„Mám, pane."

Toho dne Andrej poprvé porušil zákon a brzy se stal Twardowského pravou rukou. Pokaždé, když se vrátil ze školy, pro něj měl starý čaroděj nějaký úkol, kterým si mohl vydělat pár galeonů na přilepšenou. Během jednoho odpoledne si odpracoval tolik, aby si Áňa mohla rozbalit pod stromečkem nejen nové boty, ale i teplý kabát. Nakonec to nebyly až tak špatné Vánoce, přinejmenším jeho sestra byla šťastná a pro její úsměv by udělal cokoliv.

Pan Twardovskij mu tenkrát řekl: „Nejvíc bolí první smrt, další už o něco méně než ta předešlá. A jednou si prostě zvykneš."

Myslel na jeho slova, když stál uprostřed mýtiny a hleděl majestátnímu jelenovi do očí. Pozítří se vracel zpátky do školy, což znamenalo, že tu Áňu s matkou nechá samotné na dalších šest měsíců, téměř bez prostředků. Maso z jelena by jim mohlo vydržet kus zimy. Přesto se k tomu kroku odhodlával příliš dlouho. Zvíře mu klidně hledělo do očí i ve chvíli, kdy pozvedl hůlku. Musel to udělat, a nakonec to bylo snazší, než předpokládal.

Kouzelnická válka zničila i jeho dětství, přestože se odehrávala na míle daleko odtud, přestože před dvěma lety skončila. Nebýt Pána zla, jeho starší bratr by je nikdy neopustil a nenechal by je napospas bídě. Nebýt lorda Voldemorta, nestal by se Andrej Tarkovskij vrahem.