Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 17 - Těžká noc✔️

Čaute:) doufám že jste se těšili :D takže bez dalších keců jdeme na to!

........................................................................................

Se Skyem po boku jsem přišla až k boxu, ve kterém ležela Rianna. Kobylka vypadala omámeně a unaveně, ale už sebou tolik necukala v bolestných křečích. „Dala jsem jí něco na uklidnění," řekla veterinářka, „ale je to velmi vážný a nepředvídatelný druh koliky. Tahle kobylka už není nejmladší a nebude to pro ni snadné." Ani se na ni nepodívám. Sednu si opatrně k Rianně do slámy a oběma rukama jí obejmu krk. „Ona to zvládne, je to bojovnice," řekne chvějícím se hlasem trenérka Natalie, ale jde poznat, že i ona má obavy. Veterinářka ještě nějakou chvíli mluví s Natalie. Doporučuje jí spoustu věcí, jako například, aby kobylka příliš dlouho neležela nebo aby nedostávala žádná jablka a mrkve.

Skoro vůbec jsem je neposlouchala, hlavní pro mě bylo to, že Rianna to přežije, pokud se její stav do rána nezhorší. To si teda pište, že se nezhorší, pomyslela jsem si, hodlám na to totiž osobně dohlédnout. Dojdu si do klubovny pro mobil a naťukám do něho SMSku:

Rianna má koliku.

Dnes přespím ve stáji.

Přivez mi prosím spacák, něco na jídlo a blok s tužkou.

Mell

Odeslala jsem zprávu Sonatě a vrátila jsem se za ostatními do stáje. Natalie se můj nápad ze začátku moc nezdál, ale naštěstí mě zachránil Sky, když se nabídnul, že tu zůstane přes noc se mnou. Natalie nám to nakonec dovolila a veterinářka odjela. Stále jsem seděla u Rianny v boxe a neopouštěla jsem ji. Sky odešel zavolat rodičům, aby věděli, že dnes přespí ve stáji a jestli by mu mohli přivést spací pytel. O pár minut později zabrzdilo na dvoře Lesliino auto. Vyskočila z něj Sonny a mi podala mi spacák, teplou mikinu, blok, propisku a sama si to s batohem a se slovy "Přespávačka ve stáji zní jako sranda, tak se přidám." namířila do klubovny. Tak já se tu bojím o Riannin život a ona si myslí, že jde o zábavnou akci.

Několik dalších hodin jsem jen seděla u Rianny a hladila jsem ji. Sonny se Skyem mezitím vedle v klubovně hráli karty. Ve stáji je tma, nechali jsme svítit jen slabé světlo zevnitř u vchodu. Kolem desáté večer se zdá, že Rianna už nemá bolesti jako předtím. Nebo alespoň už kobylka působí mnohem uvolněněji. To se mi ulevilo. Se Skyem a Sonny si usteleme vedle na slamníku a zavrtáme se do spacáků, aby nám nebyla zima. Ti dva si chvíli povídají o přirozené komunikaci s koněm, ale za chvíli je to přestane bavit a jen tam tak ležíme v tichosti. Za pár okamžiků už Sonny tiše oddychuje. Ta teda rychle usnula.

Otočím se ke Skyovi a podívám se mu do očí. "Taky nemůžeš usnout?" zeptá se mě šeptem. Zavrtím hlavou. Sky se přisune blíž ke mě a začne mi zpříjemňovat tuto těžkou noc svými příběhy. Povídá mi, jak svou ryzku dostal, jak pod ním na jízdárně prve nechtěla chodit, jak spolu pak vyhráli první soutěž a kolikrát ho shodila - jednou prý dokonce do potoka. Tolik úžasných vzpomínek. Taky je budeme spolu mít. Protože Rianna to zvládne, pomyslím si, než se mi začnou zavírat oči.

***

Dlouhé hnědé vlasy se mi vlní ve větru. Obloha září hvězdami a jako vždy se cítím skvěle, tak plná energie. Rozběhnu se bosými chodidly po měkké trávě, co mi síly stačí. Najednou se zarazím. Už zase. Už zase stojím na té silnici. Poznávám každý kousek této krajiny. A děsí mě až do morku kostí. Jako vždy se chci otočit a utéct pryč, ale nohy mi přimrznou k zemi a celým tělem mi projede hrozivá zima. Slyším blížící se zvuky motoru. S hrůzou zpozoruju, že na silnici místo našeho starého auta stojí kůň. Vždyť to je Rianna!

Bělavá hříva jí spadá přes strakatý krk. Pohodí hlavou a zařehtá. Její oči se teď dívají přímo na mě. Pohledem těkám z koně na jedoucí dodávku a zase zpátky. Auto nabírá rychlost a žene se přímo na klisnu. Ta ale stojí, až přehnaně klidně. Těsně před nárazem zavřu oči a z plna hrdla zakřičím.

***

„Mell! Vzbuď se!" vytrhne mě ze snu Skyův hlas. Trhnu sebou a spatřím jeho zářivé zelené oči, jak se na mě ustaraně dívají. Z očí se mi hrnou slzy a posadím se. Sky mi je setře hřbetem ruky a pevně mě sevře v náručí. „Ššš, byl to jen zlý sen. Vzbudil jsem se, když si vykřikla ze spaní," zašeptal mi do vlasů. Jeho objetí je tak hřejivé a uklidňující. I přes můj výkřik, Sonata stále spí jako poleno. Já už ale nemám na spánek ani pomyšlení. Radši půjdu zkontrolovat Riannu.

Nahlédnu do boxu a rázem se zděsím. Rianna je už zase na krku splavená potem. Těžce dýchá a horko z ní přímo sálá. Bleskurychle odběhnu pro houbu a kýbl studené vody. Houbou, namočenou v chladivé vodě otírám kobylce krk a boky, abych jí srazila horečku. Takhle to jde asi hodinu, než se jí konečně uleví a vyčerpaně zavře oči. Koně většinou spí jen krátce, ale ona musí být opravdu vyčerpaná. Z venku se ozve zahvízdání větru, prohánějícího se mezi stromy. Je tma. Už musí být někdy kolem půl třetí. Začínají se mi také klížit víčka.

Odložím kbelík s houbou a přitulím se blíž k Rianně. Hlavu si podložím dlaněmi a opřu se o její strakatý bok. Zavřu oči. Ucítím, jak přese mě někdo přehodil spacák a zašeptal: "Neboj, Mell, dobře to dopadne."

...

Něco mě zašimrá na obličeji. Nechci otvírat oči. Chci spát! Zašimrá to znovu a něco mě žďuchne do ramene. Pak mě zapíchá sláma a chci se přetočit na druhý bok, ale zezadu mě něco drží. Vymaním se té síle a převalím se směrem napravo. Pomalu otevřu oči a zjistím, že ležím tváří asi pět centimetrů od Skyova obličeje.

Rychle se přetočím na záda a tváře mi zčervenají. Venku už se rozednívá. Jakmile upřu pohled nahoru, setkám se s koňským nosem. Zafuní na mě a já hned vyskočím na nohy. Rianna! Má milovaná kobylka je v pořádku! Láskyplně ji obejmu okolo krku a ona si to nechá líbit a zůstane stát. Ještě větší radost mám, když zjistím, že Rianna snědla všechen oves, který byl nachystaný ve žlabu. Vylízala ho do posledního. Chtěla jsem se o tu dobrou zprávu podělit se Skyem a Šípkovou Růženkou, která stále tvrdě vyspávala na seníku.

Klekla jsem si vedle Skye do slámy a zatřásla jsem s ním. S ním to však ani nehnulo. Zhluboka jsem se nadechla a přiložila jsem si ruku na krk. „Sss...íí," vypískla jsem, což ho úspěšně probudilo. Já jsem promluvila! Já mluvím! A včera jsem vlastně dokázala vykřiknout. Zdá se, že mě a Riannu skutečně čekají lepší časy!

.................................................................................................

Hohoho (Santa Claus zvuky? OK)...opět se setkáváme na konci tohoto dílu:D snad se vám líbil, budu ráda za každou podporu v podobě *vote*, komentářů nebo třeba jen, když příběh někomu doporučíte^^

-zatím ahoooj-