Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 4 - Procházka s poníky✔️

Probudilo mě sluneční světlo, které prosvítalo skrz záclony do pokoje. Zívla jsem a posadila jsem se na posteli. Dnes byl pátek. Neznala jsem tu nikoho, neměla jsem co dělat, takže mi vůbec nevadilo, že jsem se rozvalovala v posteli až do deseti hodin. Konečně jsem vstala a oblékla jsem si tričko a tepláky. Otevřela jsem okno a nechala jsem do pokoje proudit čerstvý vzduch. Bylo krásně. V koupelně jsem si zamotala na hlavě své dlouhé, hnědé vlasy do drdolu a sešla jsem po schodech dolů.

„Dobré ráno...nebo spíš poledne." řekla Leslie se smíchem. Poklepala jsem jí na rameno a ukázala jsem na plotnu. Ještě jsem do vzduchu nakreslila otazník. „Ne, nepotřebuju pomoct, ale díky za optání Mell." odvětila, když pochopila moje gesto. Snědla jsem pár kousků bábovky a vrátila jsem se do pokoje. Ještě několik krabic bylo nevybalených. Radši se do toho pustím hned, řekla jsem si. V krabicích už byly jen různé drobnosti a moje osobní věci. Například knížky nebo doplňky do vlasů.

Najednou jsem v rukách držela tlustou knihu v lesklém obalu. Bylo to naše rodinné fotoalbum. Poslední vzpomínky, co mi zbyly. Pomalu jsem otáčela stránky. Brečela jsem, ale bylo mi to jedno. Z fotek se na mne usmívaly tváře mých rodičů. Na posledních několika stránkách byly i fotky mě a Tori s Perlou a dalšími koňmi. Achjo, nemůžu se pořád jen trápit minulostí.

Vybalila jsem i zbytek věcí. Když jsem to dokončila, bylo už poledne. Rozhodla jsem se, že potřebuju zvednout náladu, tak jsem se vydala navštívit poníky. V předsíni, jak jsem se obouvala, jsem narazila na krabici suchého chleba, tak jsem si pár kousků nenápadně vzala. Venku jsem se hned cítila o něco líp. Tísnivý pocit zmizel a nahradila ho čerstvá dobrá nálada. Coffee a Choco se pásli ve stínu pod stromkem. Když jsem přeskočila plot, oba zvedli hlavy. Zašustila jsem sáčkem s chlebem, abych si naplno získala jejich pozornost.

Když Coffee zmerčil jídlo, vydal ze sebe vysoké, pisklavé zaržání a rozešel se rychle směrem ke mě. Střapatá hříva mu přitom poskakovala. Hned jsem mu nabídla pochoutku. Poníkovo spokojené chroupání přilákalo i druhého mlsouna. Choco se ke mě přitočila zezadu a šťouchla mě čumákem do zadku. I ji jsem obdařila několika kousky chleba a pak jsem si jen tak sedla do trávy a pozorovala jsem oba poníky. 

Napadlo mě, že bych vzala jednoho z poníků po obědě na procházku. Sice jsem to tu neznala, ale alespoň bych se mohla zeptat Dawnových, jestli by mi to dovolili. Rozloučila jsem se s Shetlandíky a rozběhla jsem se k domu. Ve dveřích jsem se ještě otočila a pokochala jsem se pohledem na tu rozkošnou dvojici.

...

Pokývnutím hlavy a úsměvem jsem poděkovala za jídlo a zvedla jsem se od stolu. Za chvilku jsem byla zpět s poznámkovým papírkem v ruce. Podala jsem papírek s dotazem Charlesovi a oči mi zazářily nadějí, když se na mě po přečtení usmál. „Jistě, že můžeš vzít poníka na procházku. A víš co? Půjdu s tebou," rozhodl. Nadšeně jsem souhlasila. To je paráda! Můžu jít ven na procházku s poníkem a navíc mi Charles ukáže okolí. „Však to mám po cestě do práce," dodal Charles. Co? Po cestě do práce? Tak počkat... kde vlastně pracuje Charles? Myšlenky mi vířily hlavou.

Na další kousek papíru jsem v rychlosti naškrábala novou otázku. „Copak ty nevíš, co dělám za práci?" zasmál se nahlas Charles. „A zrovna ty bys to vědět měla," napínal mě dál. Zatnula jsem pěsti a udělala jsem na něho ty nejprosebnější psí očka. „Tak dobře," řekl, odkašlal si, a pokračoval „Víš, jak jsem ti říkal o mé sestřenici, že je veterinářka? Shodou okolností máme tohle povolání tak nějak v rodině, vlastníme společnou ordinaci. To jsem tě překvapil, viď. No a kromě toho se momentálně věnuju mladým koním v místní stáji, jelikož mám trenérskou licenci a paní majitelka je má stará dobrá známá."

Ta věta mne dokonale odrovnala. Sice jsem Charlese viděla na fotce na koni, ale ani ve snu bych netušila, že by dokázal trénovat mladé koně. Takže fakt díky, teto Lusy, žes vynechala tuto velmi podstatnou informaci, když jsi mi vyprávěla o mé nové náhradní rodině. To bych se sem těšila desetkrát více, kdybych že tu potkám své spřízněné koňské duše.

Po tváři mi nečekaně sjela slza, ale stihla jsem ji utřít dřív, než si jí Charles všimnul. Vzala jsem si ze židle mikinu a vestu a mávla jsem rukou směrem k ohradě s poníky. „Jo, jistě. Jen si vezmu pár věcí," řekl Charles a odešel do své ložnice. Já jsem si zatím obula nepromokavé boty a do kapsy od mikiny jsem si schovala malý bloček s propiskou.

Charles přicházel k pastvině a v rukách nesl dvě maličké roztomilé ohlávky a vodítka. Za ním běžel Tobby a na tváři mu hrál dětský, zářivý úsměv. „Tak kterého ponyho chceš vzít, Mell?" obrátil se na mě. Pohledem jsem přejela oba poníky a nevěděla jsem, jakého si vyberu. Výběr mi usnadnil Coffee, který přišel až ke mě a začal mi žvýkat nohavici. Charles mi podal tmavě modrou ohlávku a vodítko. Nasadila jsem mu jí. Musel ji mít utaženou až na poslední dírku a stejně mu byla trošku volná. Prostě mini poníci.

Choca dostala svítivě žlutou ohlávku a Charles předal vodítko malému rozjařenému Tobbymu. Pak nám otevřel branku a my jsme vyšli s poníky na prašnou cestu. „Asi třicet minut chůze tímhle směrem je JK Pacific," řekl Charles, „mají tam chovnou stáj s hřebčínem, tam momentálně docházím na pomoc s mladými koňmi. Potom je tam ještě jezdecký klub."

Zatajil se mi dech. Takže poprvé v životě se podívám do jiné stáje, než je ta moje. Tedy spíš byla ta moje...No, nevadí. Jen doufám, že tam nenarazím na další nepříjemné setkání se Sonatou. Coffee se sehnul k první trávě, kterou jsme míjeli, a to se mnou cuklo na stranu. To je ale pořádně mlsný pony.

Klidná a hodná Choca se nechala táhnout nadšeným Tobbym. Neustále si pro sebe něco žvatlal a každou chvilku kobylku hladil. I já jsem pohladila Coffeeho strakatou srst. To je spíš jak venčit psa, než koně, zasmála jsem se pro sebe. Coffee poslušně ťapal vedle mne a rozhlížel se kolem. Tohle je tak super! Chci s ním chodit na procházky každý den.

Užívala jsem si krásný slunný den a skvělou procházku s poníky. Charles šel před námi a takhle pokojně jsme pokračovali polní cestou asi půl hodiny. Najednou se ale zastavil a otočil se doleva. Vedl nás zapadlou odbočkou a pak jsem před námi uviděla pár dlouhých střech. Nervózně mě šťouchlo v břiše. Jsme tu.

.....................................................................................................................................

Tak a jsme na konci další části:) omlouvám se, že byla trochu nudná...děkuju za vaší podporu, pokud se vám příběh líbí, zanechte prosím *vote* nebo komentář (nebo příběh někomu doporučte;)

-zatím ahoooj všichni-