Moje nejtěžší překážka |KOREKCE|

Kapitola 1 - Poslední✔️

Čaute:) v médiích je fotka, jak si asi představuji Perlu...užijte si čtení:)

.....................................................................................................................................

„Vezmi si ještě prášek, než tam půjdeš," nabádala mě teta Lusy. Přikývla jsem, jako vždy a spolkla jsem malou zelenou tabletku. Vystoupila jsem z auta a jako omráčená jsem kráčela po štěrkové cestě, tak jako už tolikrát předtím. Jediný rozdíl byl v tom, že dnes to bylo naposled.

Byla sobota ráno. Asi za dvě hodiny se to tu začne hemžit holkami. Ale teď jsem tu jen já a moje trenérka March. Teta Lusy mi domluvila poslední jízdu na Perle. Poslední. Oči se mi naplní slzami. Rychle je osuším rukávem. Nesmím brečet.

Od smrti mých rodičů už uplynulo několik měsíců, nicméně od té doby se můj zhroucený svět ani trochu nespravil. Ve škole už jsem se od té doby neukázala. Všechno pro mě bylo jako v mlze. Prvních pár týdnů jsem chodila do stáje za útěchou. Jen jsem seděla u Perly v boxu a slzy mi tekly proudem. Ona byla v tu chvíli moje všechno. Jen ona byla důvod, proč jsem chtěla dál žít. Ona mi rozuměla i beze slov.

Na čerstvé jarní trávě se pásli koně. Barevné ohlávky jim zářily a kovové spony se leskly ve slunečním svitu. Přišla jsem k ohradě a pískla jsem na prsty. Několik koní a poníků zvedlo hlavy. O chvíli později už se celé stádo dalo do pohybu. Mezi prvními koňmi šla i má Perla. Za okamžik už se ke mně koně nahrnuli a větřili, jestli pro ně náhodou nemám něco dobrého.

Vklouzla jsem do ohrady a došla jsem až ke své milované klisně. Pohladila jsem ji po hnědém krku. Její hvězdička byla v té chvíli ještě zářivější a vítr si jemně pohrával s její černou hřívou. Než jsem ji stačila připnout na vodítko, protlačil se mezi nás Adelin pony. Chtěla jsem ho okřiknout, ale jen jsem naprázdno otevřela pusu a zase ji pomalu zavřela. Ano, nedokázala jsem mluvit. Možná jsem zapomněla jak... možná jsem k tomu jen neměla sílu.

Uvázala jsem Perlu před stájí a nabídla jsem jí kousek mrkve. Vzala si ho z mé natažené dlaně. Po schroupání pamlsku do mě přátelsky šťouchla, jestli nemám ještě. Vzala jsem její hlavu do dlaní a přiložila jsem si čelo k jejímu nosu. Kobylka mi foukla nozdrami do obličeje teplý vzduch.

Potom jsem si donesla box s čištěním. Užívala jsem si každý pohyb. Každý tah kartáčem a každou chvilku, kterou jsem mohla strávit v Perlině blízkosti. Brzy už tomu bude konec. Poslední. Potom jsem ji nauzdila a přehodila jsem jí přes hřbet červenou dečku. Prstem jsem přejela po vyšitém okrasném písmenu „P". Sama jsem jí ho tam vyšila. Vzpomínky se hrnuly proudem a slzy mne tlačily v krku, tak, že jsem mohla stěží dýchat. Zatřepala jsem hlavou, abych se vzpamatovala a usadila jsem Perle na hřbet sedlo. Na třmenových řemenech byly vytlačené dírky, které jsem používala já.

Za stájí se vynořila March a vedla svou bílou klisnu Arizonu. „Vidím, že už jsi Perlu nachystala. Běž se převléct a pak se ještě stav v klubovně. Je tam někdo, kdo by s tebou chtěl ehm...mluvit. Já zatím nachystám Arizonu, abychom mohly vyjet ven," řekla mi trenérka. Přikývla jsem a vydala jsem se tam.

Otevřela jsem dveře do klubovny a uvnitř na mě čekala ona. Má nejlepší kamarádka Tori. Už celé 2 roky jsme spolu jezdily ve stáji, v naší milované stáji. Ona byla jediná, které jsem se mohla svěřit opravdu se vším. Ani mě nepřekvapuje, že přijela do stáje dřív, aby se se mnou rozloučila. Já bych totiž udělala to stejné.

Tori se mi podívala do očí a vyložila mi všechno, co měla na srdci. Všechny krásné věci, které jsme spolu zažily, všechny okamžiky, které upevnily naše přátelství. „Budeš mi opravdu chybět, Mell," řekla na závěr a z koutků očí se jí začaly řinout slzy. I já jsem se rozbrečela. Měla jsem už v kapse nachystaný dopis, který jsem jí podala. Když ho Tori s uslzenýma očima dočetla, pevně mne objala. Já jsem jí to obětí oplatila. Bylo to čisté obětí, plné vzpomínek a lásky. Tohle se nemělo stát, naše cesty se neměly rozdělit. Jenže už se stalo. Není to tak, že by si člověk vybral osud, to osud si vybere člověka. Poslední.

...

Dotáhla jsem Perle podbřišník a vyhoupla jsem se do sedla. March pobídla Arizonu směrem k polní pěšině. Kobylky se klidně vydaly vpřed. Kolem vyšlapané stezky rostly první jarní sněženky a ptáčci zpívali. Nastavila jsem tvář slunci a vychutnávala jsem si ten pocit volnosti.

Mohla bych utéct, napadlo mě. Mohly bychom s Perlou odcválat pryč... Ne! Zatřepala jsem hlavou. Ještě před pár lety bych to udělala, ale ne teď. Už nejsem malá, vím, jak je to hloupost. Mohla bych nás obě ohrozit a teta by o mě měla velký strach. Natáhnu ruku, abych kobylku poplácala. Nakonec jen přejedu prsty po Perlině hnědé šíji.

„Naklušeme!" vykřikne trenérka, když se cesta trochu rozšíří a začne se stáčet k lesu. Stisknu Perliny boky holeněmi a ona hned přejde do hladkého klusu. Uši má našpicované a mě se zdá, že se přímo vznášíme. Před námi se tyčí vysoké duby a javory s pupeny nových listů. Náš les.

March se na mě ohlédne a já přikývnu. Její sněhobílá kobylka dostane pobídku a vyrazí lesem vpřed. Perla se ani nenechá pobízet. Zrychlí krok a vběhne za ní do tunelu z větví. Rozrážíme spolu vítr a pomalu se dostáváme vedle March a Arizony. Už jsem úplně přestala vnímat okolní svět. Chci si tenhle pocit volnosti uchovat navždy.

Na konci cesty musím chtě nechtě přitáhnout otěže. Koně zhluboka oddechují. Perla je na plecích zpocená, ale vypadá spokojeně, stejně jako já. Dokonce na svých němých rtech vykouzlím nepatrný, plachý úsměv. Moje útěcha. I March vypadá, že si to velice užila.

Ještě párkrát si zaklušeme a vycváláme pár kopečků, než se March rozhodne otočit koně. S volnou otěží se vracíme zpět ke stáji. Přemýšlím, proč všechny krásné věci musí skončit, proč jsou tyto chvíle a okamžiky tak pomíjivé? Život je jako horská dráha. V jednu chvíli jste na vrcholu všeho, a ani se nenadějete a hned padáte dolů až na samé dno.

Ve stáji seskočím ze sedla. Dám Perle dvě jablka a odstrojím jí. Mrknu na mobil. Mám ještě asi dvacet minut, než pro mě teta přijede. Odvedu Perlu do boxu a jen tak tam s ní sedím. Občas ke mě přijde a strčí do mě nosem. Podrbu ji na čele a vzpomínám, jak jsme si tenhle rok spolu užily.

„Mellanie, musíme jet," ozve se stájí hlas tety Lusy. Poslední. Strach mi projede celým tělem jako elektrický šok. Přikrčím se k slaměné podestýlce a zadržím dech. Teta mě ale stejně uvidí. Otevře box a řekne: „Pojď do auta, je čas." Oči se mi opět zaplní slzami. Vyskočím a pevně sevřu Perlu kolem krku.

Po pár minutách už tetě dojde trpělivost. Nelítostně mě popadne za rukáv mikiny a snaží se mě vytáhnout z boxu. Vytrhnu se jí. Znovu se přitisknu k Perlině hřejivé srsti a v momentě brečím jako malá. Teta Lusy se otočí a odchází. Slyším jen klapot jejích bot na stájové podlaze. Najednou mi někdo položí ruku na rameno. Je to trenérka March. Za ní stojí Tori a ustaraně se na mě dívá.

„Všechno jednou přebolí. A ty jsi moc výjimečná dívka, pamatuj si to Mellanie," řekne tiše March. Potom mne s Tori vtáhnou do hřejivého obětí. Tak je to tu. Naposled pohladím svou milovanou Perlu a opouštím svou stáj. Teta na mě čeká v autě. Sbohem.

.....................................................................................................................................

Povídejte, jak se vám líbila první kapitola? Trochu smutné, já vím:/ ale teď už to s Mellanie bude jen lepší a lepší:)

Jestli se vám líbila, určitě budu ráda, za vaší zpětnou vazbu v podobě *votes* a komentů:)

-zatím ahoj-