The Mermaid (CZ)

Kapitola 7: You annoy me

Tenhle den ve škole pro mě byl mnohem horší než všechny ostatní. Byla jsem populární, což ještě prohlubovalo můj problém. Každý mě znal, každý o mě věděl, měl mě přidanou na všech sociálních sítích a tak se právě to, co se včera stalo rozšířilo ještě rychleji, než jsem myslela. Každý se na mě díval takovým divným pohledem, byla jsem tak populární, oblíbená a laskavá a najednou, zešílela, z ničeho nic rozdupala někomu hodinky. V tom velkém davu na chodbě kolem mne jsem se snažila prorvat dál a hledala jsem Brittany. Dost dobře jsem si nyní uvědomovala, co jsem včera udělala a potřebovala jsem někomu říct, co se stalo. 

První zvonění upozorňující na hodinu zaznělo a já nechala hledání a odebrala se do příslušné třídy. Přírodopis, právě na něm se včera stala ta událost. Lidé tady se na mě dívali snad ještě hůř. 

Začátek začal docela poklidně, stejné nudné vypravování, jako včera. Mnohem lepší bylo to, že mě tolik nerušilo rytí per do sešitů, přežvykování žvýkaček nebo vrzání křídy o tabuli. Bylo mi mnohem lépe. Pak přišel ale moment, který se mi vůbec nezamlouval. 

"Projekt ve dvojicích." Nesnášela jsem takové projekty, i když jsem se většinou snažila zůstat veselá a dělat, že s tím nemám problém. 

"Dvojice jsou již rozřazené, prosím poslouchejte, všechny jména nyní přečtu." Dopověděl učitel a posadil se ke svému stolu, kde měl list se jmény již připravený a ihned se dal do čtení. Čekala jsem, než zazní mé jméno. 

"Taryn Evans," zbystřila jsem. Modlila jsem se, aby mi byl přiřazený někdo přijatelný. "A Parker Rivera."

To

Snad

Ne

Protočila jsem oči. Musel to udělat naschvál, chce snad abych se s Parkerem sblížila kvůli tomu, že jsem mu zničila hodinky? 

"Prosím, přisedněte si ke svému partnerovi, obejdu vás s tématy a vy si jedno vylosujete." Nevěděla jsem, jestli si Parker dojde ke mně, nebo mám jít já k němu, ale nechtěla jsem tu znovu vyvolávat povyk. Celá třída se stěhovala. Vstala jsem a přesedla si k Parkerovi. Myslím, že jsme spolu nikdy nemluvili, přestože jsem si tu povídala snad s každým. Od včerejška jsem se mu ani neomluvila, ani jsem se nijak nedomlouvala na tom, že mu koupím nové, i když jsem to nařízené měla. Nikdo z nás nic neříkal, panovalo mezi námi takové to trapné ticho, dokud k nám nepřišel učitel a my se nezačali hádat o tom, kdo vylosuje téma. Nejspíš se zdálo, že nám není pomoci, takže nám téma bylo přiděleno. Měli jsme vytvořit práci o krytosemenných rostlinách.

"Lepší téma jsme mít nemohli." Poznamenal Parker. 

"Očekávám, že budeš spolupracovat a neodmlouvat, věř mi, nikdy v životě bych si tě jako dvojici také nevybrala, ale už to budeme muset hold přežít."

Protočil oči. 

Učitel došel zpět k tabuli na své původní místo. 

"Všichni budete spolupracovat, nechci vidět práci dvojic, kterou tvoří pouze jeden. Všechno si přesně rozdělte na poloviny, pro bližší informace si pak přijďte ke mně."

Zatímco se všichni nahlas dohadovali, my byli jediní, kteří neřekli ani slovo. Několik dvojic už i stálo ve frontě k učitelovi, pro další informace, ale my jako bychom nic z toho, co se doteď řešilo nevnímali. 

Nahlas jsem povzdechla, vstala a zařadila se do fronty. Bylo mi jedno, jestli tu se mnou bude čekat i Parker, nebo se hned po zvonění, které bude za malou chvíli, vypaří a vůbec se mi neozve. 

Pár sekund po mě se ale zvedl a přišel ke mně. 

Podíval se na mě.

"Ohledně těch hodinek, uhm-" 

Čeká omluvu? Sama od sebe bych ji ze sebe nedostala, nebyla to moje chyba že tak řvaly. Sice je fakt, že jsem jednala přehnaně, ale poslední měsíc pro mě byl dost... jiný.

"Koupím ti nové." Skočila jsem mu do řeči, přičemž jsem se dívala jinam než do jeho očí. Před námi byly ještě tři dvojice. Achjo.

Koutkem oka jsem viděla, jak přikývl. Čas utíkal pomalu, nakonec jsme se přeci jenom k profesorovi dostali. Nejspíš viděl naši potíž v tom se na něčem domluvit, a proto rozdělil práci nám dvou sám. Odcházela jsem ze třídy s dost naštvaným pocitem, ale pokoušela jsem se ho ignorovat. Šlo to dost těžce, protože zbytek školy šel od desíti k pěti.

Každý se mě pořád jen ptal na včerejšek, mohla mi z toho vybuchnout hlava. Odešla jsem ze školy dříve, kdybych to neudělala, pravděpodobně by se stalo něco podobného včerejšímu akcidentu. 

Sotva jsem vyšla ven, spustil se déšť. Ujel mi autobus. Vážně, dnešní den byl obzvlášť vydařený. Navíc jsem musela každou chvílí opakovat kouzelnou formuli, abych se uprostřed ulice neproměnila v mořskou pannu. Schovala jsem se pod střechu jednoho domu. Nevěděla jsem, jestli tu mám čekat, než déšť ustane, nebo pokračovat dál. 

"Nechceš půjčit deštník?" otočila jsem se směrem ke chlapci, který mi nabízel deštník. Znala jsem ho. Byl to ten, do kterého jsem narazila a zároveň ten, koho jsem potkala včera večer, když jsem šla domů od moře. Potkávám ho podezřele často. Tohle město není zase tak malé.

Podívala jsem se na něj. Vypadal mile. 

Ale z nějakého důvodu jsem mu nechtěla důvěřovat. Jeho aura nebyla čistá.

"Nechci, děkuji." Pousmála jsem se a vyšla zpod střechy ven. Kapky, které se mi odrážely od rukou jsem cítila více, než kdy jindy. Viděla jsem, jak se o mě tříští na ještě menší. Celý svět pro mě byl najednou úplně jiný. 

-

Po dlouhé době jsem zpět :)♥ Moc se těším, až se to rozjede, máte se na co těšit♥