The Mermaid (CZ)

Kapitola 2: You are a good girl

Probudily mě sluneční paprsky, které pronikaly skrz obrovská okna, která jsem v pokoji měla. Včera večer jsem si zapomněla zatáhnout závěsy. Byla jsem unavená, snad i něco víc, protože nic není normální. 

Protáhla jsem se a podívala na své zničené šaty. Pokrčila jsem nad nimi rameny a seběhla dolu, do přízemí. Byl tu obrovský nepořádek a v rohu obývacího pokoje bylo několik dárků. Myšlenka, že to budu muset všechno uklízet mě ničila, ale alespoň jsem na to nebyla sama. Rozhlédla jsem se kolem a spatřila Brittany, která seděla v pohovce s čajem v ruce. Pomalu jsem k ní přešla a posadila se k ní. 

"Nemohla jsem spát." Pokrčila rameny. "Sedím tu už asi tři hodiny." 

"Měla jsi mě vzbudit." 

"Ne," zakroutila hlavou, "potřebovala jsi se pořádně vyspat." Pokusila se usmát, ale bylo vidět, že to ze sebe nutí. 

"Půjdeme na ty dárky?" usmála jsem se a ona přikývla. Pustily jsme se do nich jako dravé, všechny dárky byly dokonalé. Rozbalovaly jsme je asi hodinu a strašně se přitom smály. Bylo to konečně něco, co nás odtrhlo od reality. Na chvíli jsem zapomněla na všechno nepříjemné, co se v den mých narozenin stalo. 

-

Byly tři hodiny odpoledne a celý dům se jen blýskal. Dobrá, neblýskal se zase tolik, ale všechno jsme měly konečně uklizeno a mě to svým způsobem uklidňovalo. Dnes večer přijedou rodiče a pro ně to byla párty pouze v okruhu nejbližších přátel. 

Objala jsem Brit a ona se naposledy ujistila, že to tu sama zvládnu. Byla skvělá kamarádka. 

"Uvidíme se zítra ve škole." Zamávala jsem na ní s úsměvem. Ve škole. Nehrozí tam, že by se nějaká voda dostala na mé nohy, pokud bych ovšem nenavštívila plavecký oddíl, který bude mít za pár dní nějakou velkou soutěž ve školním bazénu. 

Potřebovala jsem si teď zbytek dne zpříjemnit, začínajíc horkou vanou. Po dvou jsem vyběhla schody až do koupelny, kde jsem si napustila celou vanu a ještě zpříjemnila nějakou vonnou pěnou. Jako mořská panna mám mít dostatek vody, jinak prý zemřu, ale nemám ponětí, jestli bude denní koupání stačit.

Jakmile jsem vlezla dovnitř, cítila jsem, jak se z nohou znovu stává ocas. Konečně jsem ho viděla pořádně, v denním světle. Zeleno-modré šupiny se krásně leskly. Zavřela jsem oči a pokusila se relaxovat. 

O chvíli později jsem vylezla ven a zopakovala resido, aby se mi znovu objevily nohy. Zkoušela jsem to i ve vaně, ale tam kouzlo nefungovalo. Dobré vědět.

Co ještě Brit říkala o mých schopnostech? Větší bojové schopnosti. Sešla jsem dolů do kuchyně a vzala do rukou jednu z prázdných plechovek, které tu ze včerejší oslavy zůstaly. Jen jsem ji zmáčkla a ona se mi hned rozdrtila v ruce. Super. 

Prohrábla jsem si vlasy a přešla do obýváku. Zbytek dne pravděpodobně strávím u televize.

Je to divné. Pořád se mi chce věřit tomu, že je tohle sen a já se probudím do nového krásného dne, jako normální člověk. Ale bohužel, tohle nevypadá, jako sen. 

I přesto, že jsem měla zapnutou televizi, nevnímala jsem ji. Musela jsem pořád přemýšlet o mě a o ostatních. Není přeci možné, abych byla první mořská panna. Zajímalo by mě, jestli někde tady, v tomhle městě, se vyskytuje i nějaká jiná. Je to asi velice nepravděpodobné, ale stejně tak bylo, že se někdy stanou mořskou pannou. Že mořské panny vůbec existují. 

Zaslechla jsem hlasy mých rodičů. Vstala jsem z pohovky a nasadila falešný úsměv, přičemž jsem přešla k hlavním dveřím a otevřela je dokořán. Jenže, oni nestáli přede dveřmi. Byli několikset metrů ode mě, stáli u auta  a brali z něj různé tašky. 

Opatrně jsem se dotkla mého ucha a přitom stále pozorovala mé rodiče. Dokonale jsem slyšela, co říkají. Bylo to neuvěřitelné. 

Vzpamatovala jsem se z mého šoku a přešla blíže k nim. 

"Miláčku!" usmála se máma a objala mě. 

"Ráda vás zase vidím." Řekla jsem. 

"Jak proběhla oslava tvých šestnáctin? Pozvala jsi své kamarádky?" 

"Jop," přikývla jsem s úsměvem. Kamarádky.

"A jaká byla vaše cesta?" nahodila jsem a pomohla jim s taškami, přičemž jsem tajně nakukovala dovnitř. Cestou domů se museli stavit v obchodě, takže to vypadá, že máme k večeři pizzu. 

Čas utíkal nějak rychle. Aniž bych se stihla pořádně dovzpamatovat, byl večer. Zítra jdu do školy a upřímně, doufám,  že ji přežiju. Nevím, jestli vůbec usnu, protože musím přemýšlet nad tím samým: "Každá mořská panna potřebuje oběť do příštího úplňku. Jinak zemře." Nechci nikoho zabít, jenomže, tohle je hra o přežití. Nemám tušení, co budu dělat. Asi mi nezbývá nic jiného, než doufat.