The Mermaid (CZ)

Kapitola 5: Are you crazy?!

Ty hodinky tikaly tak zuřivě. Slyšela jsem každý jejich tik tak silně, bolelo to. Otočila jsem se k chlapcovi, který měl ty hodinky na sobě, byl několik lavic ode mne. Na chvíli jsem položila hlavu na lavici a zakryla si uši rukama. Vůbec to nepomáhalo. Do konce hodiny zbývalo tak dlouho, před pouhou chvílí začala a já už se tu z toho příšerného zvuku hroutila. Bylo to, jako by se mi tisíckrát odrážel v hlavě s takovým bolavým skřípotem. Mysli na něco jiného. Krásného. Jenže já se nemohla uvolnit. Kdybych to udělala, pravděpodobně bych sežrala něčí duši. Moji mořskou stránku jsem zadržovala, cíleně, jenomže poslední dobou, jak dny ubíhaly a ubíhaly, začínala jsem být více citlivá. Na všechno, ať už to byly zvuky, jako například ty hodinky, nebo jen, když se mě někdo dotkl, projela mi na chvíli tělem bolest. Mráz se do mě zaštěpoval mnohem více, hlasy lidí byly tak zřetelnější. 

Nevydržela jsem to. 

Odsunula jsem židli a vstala, dost rychle jsem se dostala ke klukovi, který měl hodinky, které mi tak moc lezly na nervy. Myslím, že se jmenoval Parker, moc jsem o něm ale nevěděla. Zezadu jsem slyšela, jak mě učitel požádal, abych se posadila zpět na mé místo, aby mohl pokračovat ve své přednášce. Moje celá pozornost ale připadala hodinkám. Už jsem stála těsně vedle Parkera a hodinky jsem mu z ruky vytrhla. Samozřejmě, že protestoval, ale než stihl cokoli udělat, hodila jsem je na zem a začala po nich dupat nohou. Zraky všech padaly na mě, musela jsem vypadat jako blázen. Parker kolem mě poskakoval a křičel na mě, já pociťovala radost, protože už tu konečně nebyl žádný zvuk, který by mě drásal. 

"Zklapni!" Zařvala jsem Parkerovi přímo do obličeje. Myslela jsem, že bude hádka pokračovat, ale on mě poslechl, zmlkl a posadil se na své místo. Učitel mě zahlcoval různými poznámkami, jediné, co bylo z jeho povídání jasné je, že ho mám doprovodit do ředitelny. Co jsem mohla dělat? Následky mých činů mi avšak došly až teď, což bylo dost pozdě.

"Jistě," odpověděla jsem potichu a sklopila oči k zemi. Společně s učitelem jsem odešla směrem k místnosti, kde mě bude čekat dlouhý rozhovor o tom, co jsem právě provedla a samozřejmě, že budu muset Parkerovi koupit nové. Zatraceně, já se těch hodin nezbavím.

Jakmile jsme k ředitelce dorazili, učitel jí okamžitě vylíčil, co se přesně stalo a pak mě tam ponechal samotnou. Posadila jsem se na křeslo naproti ředitelce, bylo nepohodlné, hrůza tady sedět. 

Nudnější hovor jsem snad nezažila. Vždy jsem poslušně kývala, že jsem si vědoma mé  chyby a že se to nikdy opakovat nebude. Po dobré hodině mě pustila, alespoň mi zkrátila vyučování. Tou dobou byla zrovna přestávka a já se na chodbě setkala s Brittany. Všichni se na mě dívali, jako na tu bláznivou holku, která rozdupala hodinky během vyučování. Byla jsem si jistá, že všichni ze třídy, kde se to odehrálo o tom pověděli ostatním, takže to věděla celá škola, určitě i učitelský sbor. Možná se o mě bude psát i ve školních novinkách, třeba budu na titulní stránce. 

"Víš, že do dalšího úplňku zbývají tři dny." Podívala se na mě se strachem v očích. Bylo to z ní cítit. Strach. Byl ze mě, protože se sotva ovládám, nebo kvůli tomu, že za tři dny možná zemřu?

"Já vím." Vydechla jsem.

"Poslední dobou se dost přestáváš ovládat, chci říct-"

"Já vím, Brit. Nemusíš tu opakovat známou pravdu. Co mám ale asi dělat? Probíraly jsme to několikrát." Opřela jsem se o skříňky. "Všechno strašně bolí." Zašeptala jsem a zavřela oči. 

"Možná by jsi se tomu měla poddat." Povzdechla.

"Já to zvládnu." Zakroutila jsem hlavou a odešla. Během dalších vyučovacích hodin jsem vždy našla něco, co mi bralo mou soustředěnost. Ať už to bylo něčí neustále bouchání perem do lavice, skřípot, když se psalo na tabuli, něčí smrkání, nebo okusování si nehtů. Nechtěla jsem znovu vyletět, asi by mě poslali na nějaké vyšetření o což jsem vážně neměla zájem. Přežila jsem to a ze školy odešla co nejdříve to šlo. Nemohla jsem se dočkat pohodlí domova. I když i tam budou zcela jistě věci, které mě budou dráždit. Jakoby z toho nebylo úniku. Domů jsem se vydala pěšky, připadalo mi to klidnější, než kdybych musela cestovat autobusem s několika lidmi, kteří by mě zcela jistě naštvali sebemenšími maličkostmi. 

Ani jsem si nevšimla, že se mi někdo vpletl do cesty, narazila jsem přímo do jeho hrudi. 

"Omlouvám se." Vyhrkla jsem, i když jsem měla na jazyku to dívej se kam jdeš a uhni mi z cesty. Jen krátce jsem mu pohleděla do obličeje a pak pokračovala dál. 

Domů jsem se dostala až po dost dlouhé době, alespoň jsem si trochu provětrala hlavu. A tak se znovu opakovala minulost, další přemítání budoucnosti, další hra zvaná co když a ale. Znovu jsem pátrala v mysli a pokoušela jsem se přijít na nějaké řešení, které by ublížilo nejméně lidem, ale nikdy se mi to nepodařilo. Vždy to skončilo u toho stejného. Život někoho jiného nebo můj.