little crazy, little sassy (MenT Cz Ff)

Part 19.

"Nenenenene!" Jako by mu najednou došlo co to vlastně řekl.
"Tak jsem to nemyslel! Rozhodně jsem to nemyslel špatně, naopak, jsi hezká a nejsi tlustá, ale-" mlel páté před deváté.
"Prosimtě v pohodě." Ujistila jsem ho se smíchem. Bolelo to, ale rozhodně ne tolik, abych si zkazila poslední týden Německa s Honzou.
Dál jsem se o něj nestarala. Venku bylo teplo, tak jsem si na sebe vzala jen boty, a s hlasitým prásknutím odešla z pokoje.

Celý Dortmund byl zabalený do svěžího svitu slunce, a na naší ulici nebylo ani živáčka. To bylo ideální, protože při běhu jsem doopravdy kdovíjak sexy nebyla. Do uší jsem vložila sluchátka, a pozvolným pohybem se mé nohy, jako samovolně, rozběhly.

"Just let me be,
Who I am
This is what you really need to understand
And i hope this pain will go away"

Po chvíli mi začal docházet dech. Zastavila jsem se, a pomalu se rozešla k nejbližšímu obchodu, shodou okolností ke zmrzlinárně. Postarší paní mi natočila mnou objednanou vanilkovou zmrzlinu, za což jsem jí vrátila požadované peníze.

Jsou prázdniny. Nehubnout, užívat si.

---

Bylo to tady. Naprostý konec mých potřeštěných prázdnin. S dojetím a lehkou nostalgií jsem sledovala zastávku, kde měl být můj první hotel. Vázalo se k tomu tolik vzpomínek.

"Je to zvláštní ti to takhle říct, ale... Sbohem." Přerušil Honza ticho, po té co před námi zastavil bílý autobus, jedoucí až do Prahy.
"Jo... čau." Kývla jsem směrem k němu. Chtělo se mi brečet. Nikdy se tohle nevrátí. Navždy to zůstane ve vzpomínkách, a já s tím nic nenadělám.

Naše pohledy se střetly. Jeho bouřkově modré oči, u duhovek s odstínem do zelena, mě doslova propalovaly. Já mu ten pohled oplácela, a doufala, že tahle chvíle nikdy neskončí.
Udělal krok blíž ke mě.

A náhle, že jsem to stěží spozorovala, mě pevně objímal kolem pasu. Pevně, ochranářsky, jako by už nikdy neměl pustit. Obtočila jsem své ruce kolem Honzova krku, a nechala s vyzdvihnout na špičky a ještě víš.

"Asi mi budeš chybět." Zamumlala jsem mu do černého trička.
"Zaře Nikitě Amory budu chybět? Smysl života naplněn." Zasmál se.
"Zase tolik si nevěř Rambo, jen možná." Dloubla jsem ho do žeber až zakňučel.

"Budu ti každej den psát, rozumíš? A budeš za mnou jezdit." Mluvil na mě jako dojatý otec na svou dceru když se ve dvaceti stěhuje z domu. Jen kdyby přidal oslovení "holčičko".

Poslední objetí. Poslední zamávání. Poslední úsměv. Autobus se dal do pohybu, a já trpitelsky semkla víčka k sobě. Je to konec. Definitivní konec výletu do Mnichova a Dortmundu.

To ale nepřišlo to nejhorší. Najednou mi zablikala SMS, odemkla jsem mobil a se zatajeným dechem přelétla očima řádky.

Honza: Kdybych mohl políbil bych tě... Za tyhle prázdniny jsem se do tebe stihl zamilovat Zarro.