little crazy, little sassy (MenT Cz Ff)

Part 10.

Jen taková drobnost na začátek - Ment ví o LCLS a Riveře Awww !!!

Čtrnáct dní. To bylo doba, jak dlouho jsem byla v Mnichově. Jak dlouho byly prázdniny. Celou tu dobu, jsem se cítila jako někdo jiný. Postava z filmu. Ne obyčejná Zarra Amory.
Moje vlasy změnily svou barvu z blond na tmavě fialovou, a celý denní režim se otočil o 360°.

Další věcí, která byla jinak byl Honza Macák. Hnědovlasý kluk, s kterým jsem sdílela hotelovou koupelnu. On mi nehorázně měnil život, a vlastně i celkový způsob vnímání.

Momentálně jsem seděla na balkoně, v Honzově pokoji, a sledovala rušné ulice Mnichova. Tolik spěchajících lidí. Ale já seděla, a nepohla jediným svalem. V mojí hlavě vířily myšlenky se vzpomínkami a vytvářeli nekonečný chaos. Nerozumněla jsem tomu. Nerozumněla ničemu. Mým citům, cílům, budoucnosti... bude ze mě někdy něco? Budu někdy někdo? Bude mě někdy někdo milovat?

"Zarro?" Honza přišel vedle mě, a položil mi ruku na rameno. Jako by mnou projel elektrický proud. Co se to s tebou děje Amory?!
"No?" Zdvihla jsem hlavu nahoru abych mu viděla do tváře.

"No, budu muset něco vyřizovat, tak jen jesli by jsi nemohla jít k sobě." Požádal mě. Proč mám pocit jako bych ho otravovala?
"Eh... jo jo jasně, půjdu." Vyhrkla jsem rychleji než bylo v plánu, a při vstávání se málem přerazila o židli.
V pokoji jsem se sesunula na postel, a zabořila tvář do polštáře.

"Jo jo dobrý..." dolehl ke mě Honzův hlas z pokoje.
"Zarra"
"Jo"
"Ne... nemiluju jí!"
"Ale..."
"No možná..."
"Tak fajn, asi jo, ale stejně to není oboustranný, tak je to jedno "
"Nesmí to vědět!"
"Dokonalá"
"Tak fajn"
"Zavoláme si, čau"
Není oboustranný? Panebože. Nebyla jsem až tak moc tupá, aby mi nedošlo co tím myslel. Doopravdy mě...? Ne. Určitě je tu i jiná Zarra. Nejsem to já. Ne.

Z horečnatého přemýšlení mě vytrhla zpráva z messengeru.
Stejně tomu nevěřím... ty doopravdy náš Honzu Macáka! Awww... nemohla by jsi mu dát ten dopis?
Teď jsem si na to vzpomněla. Celou dobu s sebou nosím dopis pro něj, celou dobu, a ani si na to nevzpomenu.
Pomalu jsem z tašky vytáhla dopis, a roztrhla obálku.

Ahoj Honzo,
Děkuju. Děkuju ti tak moc za to, že tady jseš. Pro mě. Pro nás. Fajn, tohle začalo rychle. Mám depku, hroznou. Jako by mi vyrval někdo srdce z těla, jako by jsi mi ho ukradl.
Vím, asi si tohle nikdy nepřečteš, ale záleží mi na tobě, víc než na komukoliv jiném. Trapný, co? Ani mě neznáš. Oh BOŽE, debilní. Jsem tak hloupá.
Ale záležet mi na tobě bude navždy. Navždycky budeš naděje.
Aneta

Ani jsem si to neuvědomila, ale začaly mi po tvářích stékat slzy. Tohle je Anet? Zoufale zamilovaná do osoby, která o mě mluví jako o dokonalé?
"Zarro..." vstoupil dovnitř Honza. "Co se stalo?"
"Jen jsem si četla dopis od Anet, mojí kamarádky pro tebe..." otřela jsem si oči. Nebuď přecitlivělá!

Vzal mi ho z ruky, a rychle přejel řádky. Na tváři mu vznikla zvláštní grimasa, něco mezi smutkem a dojetím.
"Anet je..."
"Zamilovaná. Šíleně." Dokončila jsem.
"To je... šílený." Zamumlal potichu. To mi povídej.