Když jsem vešla do hotelové restaurace, *všichni seděli u stolu. "Ahoj," pozdravila jsem. "Ahoj," opětovali mi pozdrav. Bylo to divné tam takhle s nima sedět. Byli to oni a já. Ne my. Neměla jsem jim co říct. I když bych si moc přála mít něco, co bych říct mohla. "Tak jak si zvládla let?" zeptá se mě Kristian. To už nevydržím. Přiletí za mnou kvůli výčitkám svědomí a pak se mě zeptá jakej byl let? Ale vlastně na co jinýho by se měl zeptat. "Celkem dobrý," odpovím. Pak následuje další doba mlčení. "Hele lidi, moc si vážím, že jste za mnou přijeli, ale tohle nejde. Asi vás trápily výčitky - odpustila jsem vám. Ale nemáme si dokonce ani co říct..." začnu. "Taro," ozve se Abigail. "Chybělas nám," pokračuje Sammy. " A to je důvod, proč jsme tady," dokončí to Abi. Taky mi moc chyběli. Ale bude to chtít čas, abychom to zase byli my.
