One Big Problem

8.

YoonGi
„Musím mu zavolat." popadl jsem telefon z nočního stolku a vytočil jeho číslo. Jenže jeho telefon byl vyplý. Povzdychl jsem si nad tím a típl to. Telefon položil vedle sebe na postel a zavřel oči, začly se plnit slzami. Vyčerpáním jsem usnul.

***

Probudil mě svit slunce v mém pokoji. Pomalu jsem otevřel oči a posadil se, popadl telefon a koukl se či mi nevolal. Místo toho tam bylo několik zmeškaných hovorů od JiMina, SeokJina, NamJoona, JungKooka a HoSeoka. Nějak jsem nepochopil o co jim šlo. Nechal jsem to být a vstal. Ospalým krokem šel do koupelny si dát sprchu. Potřeboval jsem ze sebe umýt tu nenávist k sobě. Ale ta tam bohužel zůstala. Vyšel jsem ze sprchy a obmotal ručník kolem pasu. Šel se převléknout do domácích věcí. Telefon mi opět začal zvonit. Hned jsem pro něj skočil do postele. Přečetl jsem si jméno na obrazovce NamJoon. „No? Co se děje?" optal jsem se a vstal z postele, vzal ručník a šel ho dát do koupelny. „Ahoj.. Už víš co se stalo?" zněl hrozně unaveně a vystrašeně.  „Eh? Ne.." Trošku jsem se začal bát i já. Zamířil jsem to do kuchyně. „Tae... je v nemocnici." Když to vyslovil, zastavil jsme se. Můj dech se zastavil. Ruku s telefonem svěsil podle těla, slzy se opět vydaly na povrch. Neváhal jsem a hned jsem běžel do nemocnice za ním. Pocity se ve mě začly hemžit jako vosy u svého hnízda. Bolel mě jakýkoliv pohyb, ale nejvíce mě bolelo srdce, které bije jen pro Taeho a on to ještě sám neví. Co když ho ztratím? Nad touhle myšlenkou se mi udělalo ještě hůře. Doběhl jsem do nemocnice, splašeně jsem hned začal mluvit na sestřičkou. „Kde je Kim TaeHyung?" hned jsem na ní vychrlil a ona na mě koukala jak na psychopata. Měl jsem pocit, že by mě chtěla i vyvést. „Moment.." Začala hledat na počítači. Byl jsem natolik nervózní, že jsem ťukal prstama, nemohl jsem v klidu ani stát. „Číslo 53." Odpověděla, ihned jsem běžel po dlouhé chodbě, která se mi zdála nekonečná. Doběhl jsem ke dveřím. Bylo mi ještě hůře, bál jsem se toho co se mu stalo. Vůbec vlastně nic nevím. Stiskl jsem kliku a zatáhl jí dolu, pomalu jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Slyšel jsem pípání přístrojů, když jsem šel blíž a blíž, byly hlasitější. Pomalu se mi naskytl pohled na Taeho, který ležel na lůžku. Sedl jsem si vedle něho na židli. Dal jsem si ruce před ústa a začal brečet. Ten pohled byl zdrcující, byl celý poškrábaný zdálo se mi od skla.. některe rány byly hluboké, nohu měl v sádře a ruku taktéž. Jeho blonďaté neposedné vlásky se motaly do jeho obličeje. Svou rukou jsem mu je dal z obličeje. „Tae, je mi to líto." vypustil jsem ze svých úst. Chytl ho za ruku, která byla samá modřina a jemně jí stiskl.