One Big Problem

3.

„Dobře, tak mi to přepošli na můj počítač a já udělám půlku." usmál jsem se na něj a pak šel ke svému stolu. Tae mě stále sledoval, můj jaký koliv pohyb, znepokojovalo mě to. „Už to tam máš!" vyjekl SeokJin. Vyskočilo na mě upozornění nové zprávy, přijmul to. Hned to otevřel a začal zase pracovat. I tak mé myšlenky si mezi tím vzpomněli na to co se mezi náma stalo. Fakt dneska nechci jet s ním v autě. Nechci mu nic vysvětlovat. „Já jsem fakt debil." zanadával jsem si pro sebe a praštil hlavou o stůl. „Tak to jen mohu potvrdit." zasmál se Hoseok. „Ptal se tě někdo na názor?." zamumlal jsem. Nechte mě v klidu umřít, teď a tady. Musel jsem dodělat tu práci. Slíbil jsem to Jinovi. Do hoďky jsem to měl hotové, přeci on měl vždy tak lehké práce. Poslal jsem mu to. „Došlo ti to?" vstal jsem od sebe, zamířil to k němu. „Ještě nic nedošlo.." vzdychl nad tím. „Ale já ti to poslal. Tak počkej." Došel jsem ke svému stolu a poslal mu to. Vyskočila na mě tabulka s "error". „To nemyslíš vážně!" vyjekl jsem a praštil pěstí do stolu. Všichni se na mě koukli nechápavě. „Proč to zas nejde?!" Vykřížkoval jsem to a zkusil to znovu poslat.... "error". „Co ti nejde?" stál u mě Tae, sledoval mě. Jeho přítomnost mě dost znervozňuje. Nesmím na tohle myslet nebo to bude ještě horší. Čím dřív mu řeknu můj problém, tak mě pak nechá být. „Nejde mi to poslat Jinovi..." protočil jsem očima. „Tak počkej.." udělal pár kliků na myši a už to šlo. „Díky." Neprojevil jsem žádné city. „Příště se tak nevztekej." zazubil se a rozcuchal mi vlasy. Koukl jsem na něj vražedně, vstal. Šel jsem za Jinem a zkontroloval to. „Děkuji moc." usmál se na mě. „Žádný problém." pousmál jsem se. Zbytek dne v práci jsem přemýšlel o mě a Taem. Sám nevím proč. Chtěl jsem být doma v klidu sám. Dnes vážně s ním už nechci mluvit. Tak proč sedím u něj v autě? „Yoongi? Jsi v pohodě?" Sledoval mě, zneklidňuje mě to. „Jo. Prosím už vyjeď." začal mi zvonit telefon, vytáhl jsem ho a vzal to. „No? Promiň Jimine, ale necítím se na to. Jsem unavený. Někdy jindy. Čus." típl jsem to a zandal telefon do kapsy. „Nech toho. Řekni mi co se děje." Snažil se to ze mě vypáčit, ale co mu mám říct, když sám nevím co mi je. „Mě? Spíš co tobě. Slyšel jsem ten hovor na tom záchodě. Co je tobě?" vytočil mě, ranil jsem ho. Smutný obličej, jen to ne. Tae promiň. Vystoupil jsem a chtěl jít pěšky. Měl jsem slzy v očích. Doběhl mě a chytl za zápěstí, prudce mě otočil a objal pevně. Můj dech se zastavil, kufřík mi spadl z ruky. Objal jsem ho pevně, stikl oční víčka k sobě. „Promiň. Je to složité. Vysvětlím ti to někdy." pustil jsem ho, koukl se mu do očí. Byly ubrečené. Moje srdce dostalo ránu. „To já bych se měl omluvit. Jeď domu, já pojedu autobusem." ohl jsem se pro kufřík a vzal ho. „Ne, odvezu tě." chytl mě za ruku a dovedl mě k jeho autu. Otevřel mi dveře a nechal mě sednout. Proč vždy povolím? Jsem to, ale hrdina. Nasedl, nastartoval a vyjel. Celou cestu jsme nic neřekli. Zastavil mi před barákem. „Půjdu. Dobrou." pousmál jsem se, ale hned mi úsměv zmizel. „Omlouvám se. Nechci ti dělat potíže, nechci aby ses o mě bál. Tohle není nic hrozného. Jen mi dej čas prosím." Sledoval svoje ruce, mnul si klouby. Byl nervózní. „Ah.. Tae. Vyřešíme to jindy. Třeba zítra u toho piva. Dobrou." Chtěl jsem otevřít dveře a jít domu. Ucítil jsem jeho ruku na mým zátylku, otočil jsem se a než se stačil rozkoukat, jeho rty se přitiskly na ty mé. Dalo by se říct, že jsem se cítil velice příjemně. Rychle jsem se odtrhl a na jeho tváři skončila má dlaň. Byla to dost velká rána na to, aby to příště už nezkoušel. Rychle jsem vystoupil a hledal v kufříku klíče. Klepal jsem se, byl jsem nervózní, moje tváře pálí. Odemkl jsem si a snažil se rychle dostat dovnitř, než jsem zavřel uslyšel jsem moje jméno z jeho úst. Opřel jsem se o dveře, zavřel oči, snažil se najít správné tempo dechu. Když jsem se trošku ukldnil, tak jsem si sundal boty a zamířil to do koupelny, dal si rychlou sprchu a šel si lehnout. Teď se chci hlavně v klidu vyspat, jenže když zavřu oči... Vidím ho před sebou, moje srdce začne opět rychle bít. Snažil jsem si přivést jiné myšlenky. Když jsem tak ležel přibližně do 3 hodin rána. Podařilo se mi usnout.