Cela

Ellie šla s někým po dlouhé chodbě. On ji chytl za ruku a řekl:„ Jsi jenom moje, holčičko.”
Vysmekla se mu a utíkala pryč od NĚJ. Od toho, jenž měl být mrtvý.

Někdo okolo ní běhal. Spousta lidí. „Vzbudila se. Už je vzhůru!” zakřičel někdo. Ellie ležela na zemi, aniž by tušila co se stalo. Přemýšlela o tom výjevu, který měla v hlavě. Její otec se přece nemohl jen tak objevit v jejím „snu”.

Najednou si Ellie všimla, že ji někdo vede, spíše nese, někam pryč. Ten někdo ji vzal a hodil do jedněch dveří, poté ji uchopil za ruku a hodil do dalších dveří, až ji konečně hodil na betonovou zem. Ellie zvedla hlavu. Měla celé tělo červené od opakovaného padání na podlahu. Všimla si, že je v obrovské kleci, z které se nešlo dostat ven. Respektive ta klec byla ve velké kleci, ta v další a další, a jelikož celou místnost střežili vojáci tak útěk byl zhola nemožný. Ellie si říkala, že tedy dostala vlastní celu. Najednou se z rohu ozval smích. Hrozný a krutý smích. Otočila se směrem k rohu obličejem.

V rohu se krčila žena. Byla vyhublá, černé mastné vlasy jí lemovaly obličej, který byl velice ostře vytvarovaný. Vypadala jako šílenec.

„Kdo jsi?” zeptala se Ellie.

„Daisey Kentová,“ zamumlala žena.

„A co tu děláš?” Daisey Ellie vypověděla co se stalo, proč je ve věznici. V šestnácti letech zabila celou svoji třídu, soud ale rozhodl až za dva roky, na její osmnácté narozeniny, a tak mohli Daisey trestat jako zletilou. O jejím případu se ještě rozhoduje a tak prozatím trčela tady. Daisey se Ellie zeptala jenom na jméno, nechtěla vědět co se stalo, proč je tady.

Na to jak byla Daisey vyhublá, měla velkou sílu. Každý den několik hodin posilovala na kleci. Ellie to udivovalo, chtěla něco takového taky umět. Tak jako Daisey.