Cela

Já tam nechci

„Slečno Woodová, probuďte se, už jsme tu,” Ellie ten hlas slyšela z dálky. Nedokázala ho identifikovat, ale byl jí povědomý.

„Pojďte a vstaňte odvedu vás dovnitř.”

„Kam mne odvedete? Já nikam nejdu! Proč bych měla s někým jako jste vy někam chodit?!” rozkřičela se Ellie na toho chlapa.

„Slečno, odvedu vás na policii. A prosím, uklidněte se!” Ellie se totiž už pěknou chvíli snažila zakousnout do jeho ruky.
„Snažíme se vyřešit vraždu vašeho otce, tak prosím vás, spolupracujte!” Ellie najednou povolila a zhroutila se na sedačku a začala brečet. Policista ji mezitím vzal v podpaží a odvedl ji do budovy. Tam ji položil na sedačku a sám si sedl za stůl. Ellie věděla co mu odpoví, když se jí na něco zeptá.

O dvě hodiny později seděla Ellie na té samé sedačce, ale to už měla v sobě tři hrnky kávy. Celou dobu se jí někdo ptal na různé otázky.

Ellie tvrdila, že otec přišel zase opilý a hrozil jí nožem. Pak, když se po ní ohnal, se moc rozpřáhl a bodl sám sebe a potom na ni křičel, jestli se jí to takhle líbí, a bodl se ještě několikrát.
Psycholog potvrdil, že se to stává a doktoři podle stavu těla usoudili, že to je velice pravděpodobné.

Tak Ellie ta lež prošla. 

Poslali ji na internát s tím, že učitelé ví, co se stalo. O prázdninách by měla jezdit za tetou. A tak to taky bylo. Ellie s tím neměla problém, teta byla z matčiny strany.
Vše vypadalo, že bude nejlepší a že Ellie na to, co se stalo, pomalu zapomene. Ellie však nemohla zapomenout na to, jak do něj bodla a pak ještě jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát a pak popáté. Byl to pro ni uvolňující pocit, ale i přesto toho v hloubi duše litovala, protože ho i tak měla ráda.

Mělo to tak zůstat. Měla být šťastné děvče. To se ale moc nepovedlo.