Cela

Soud

Ellie se vztyčenou hlavou šla mezi těmi lidmi.

Byla lepší, chytřejší a slavnější. Ta vražda ji proslavila.
Mířila dlouhou chodbou k lavicím v soudní síni. Nezařídila si žádného právníka. Chtěla aby lidé poznali, že někoho dokázala zabít, a že oni jsou trosky, které nic neumí.
Soud se táhl hodinu a půl.

Nakonec dostala dvacet let v tom nejhorším vězení na žádost jejího strýce. Ellie ale chtěla víc. Mohla by to být zábava, být tam zavřená. Jen patnáct let. Tak málo za takovou snahu.

Ellie seděla v autě. Nebo spíš dodávce s mřížemi.

„Who is the best? It's me, Ellie, Ellie, Ellie!" křičela na řidiče kteří jeli okolo. Už ji bolely hlasivky.

Začala si zpívat různé známé písničky, ty které tak nesnášela. Zpívat neuměla. Věděla to, ale i tak si zpívala. Věděla že tím naštve aspoň ty policisty.

Po dvou hodinách auto odbočilo z hlavní silnice a začalo se kodrcat po polní cestě nahoru do kopce.

„Tak, madam, vystupovat," řekl jeden z mužů a vzal Ellie pod loktem.

„Pokud dovolíte," Ellie se mu vyškubla,„půjdu sama."

Vydala se směrem ke věznici. Tak se tam těšila. Nechápala proč, ale už takhle jí ta věznice připadala úžasná.

Vešli dovnitř, Ellie dali uniformu a rozpis dne. Pak ji převzali a vedli k její cele. K tomu místu kde stráví budoucích patnáct let. Úplně sama. Snad vedle bude někdo s kým si bude moct povídat.

Snad.