Army Bullshit [CZ]

53. část - Všude dobře, doma nejlíp

Popadla jsem první mikinu, co jsem našla, na holé nohy nazula obyčejné pantofle a za toho ohlušujícího řevu sirény utíkala k východu, značenému cestičkou ze zelených světýlek na podlaze.

Neměla jsem ponětí, jak se postupuje v takových situacích. Nikdy jsem o tom nečetla žádnou příručku ani protokol ani... nic. Měla bych se akorát dostat ven z té budovy nebo se snad pokusit najít někoho, kdo by věděl, co se tu děje nebo... co? Možná, že takovým ustáleným pravidlem při spuštění požární sirény bylo začít křičet něco o tom, že hoří. To se učí někdy v první třídě, nebo snad ještě ve školce. Ale měla jsem na něco takového vůbec právo, když jsem si tím ani nemohla být jistá?

Pro dobro mě samé i ostatních jsem se raději vyhnula nějakému hraní si na hrdinku a rovnou běžela k východu. Čemu jsem se ale vyhnout nedokázala, bylo myslet na to, kde je zrovna Harry. Byla jsem si jistá, že jsme večer usnuli spolu. Ve stejném pokoji, ve stejné posteli. Tak proč tam nebyl ve chvíli, kdy jsem se probudila? Je pravda, že někdy vstával dřív než já... kvůli svým povinnostem, rannímu běhaní a podobným záležitostem, ale když už se tak stalo, aspoň mi dal vědět, že jde pryč. Tak proč to zrovna dneska bylo jinak?

Zadním východem, který byl k mému pokoji nejblíž, jsem vyběhla ven na hřiště. Snad deset metrů přede mnou už stál hlouček seřazených lidí, kteří v rukách drželi buď baterky, nebo mobilní telefony a svítili s nimi na zem pod sebou.

Chvíli jsem je jen mlčky pozorovala, ale nervozita se přikradla stejně rychle jako studený noční vzduch a já náhle nebyla schopna držet jazyk za zuby.

„Ví někdo z vás, co se tady děje?" zeptala jsem se poněkud rozklepaným hlasem. Nedá se říct, že bych si úplně užívala mluvení k tak početné skupince lidí, která mě neměla zrovna dvakrát v lásce, ale nemohla jsem tam jenom stát a nic nedělat.

Zadýchaně jsem si narovnala záda a upřímně byla trochu překvapená, jak moc mě tahle noční procházka zmohla. Začínala jsem si myslet, že se má fyzička začíná rapidně lepšit, pak jako blesk z čistého nebe přijde tenhle běh a všechny naděje jsou pryč.

Zhruba patnáct bílých světel se synchronizovaně otočilo mým směrem a posvítilo mi přímo do obličeje. V tu chvíli jsem ztratila dech úplně.

„Ale no tak. To snad není nutný," sykla jsem a s jednou dlaní přes oči se trochu pootočila. Čekala jsem na nějakou jejich odpověď, jenže čím déle jsem se snažila nekoukat jejich směrem, abych náhodou nepřišla o zrak, tím větší ticho kolem nás nastávalo. Tu požární sirénu do toho nepočítám, samozřejmě.

Kromě ní bylo ticho. Veškerá drobná konverzace kolem mě utichla, přičemž já jen tiše stála s pevně staženými pěstmi, doufajíc, že všichni mlčí, protože jen nevědí co říct, a ne proto, že ztratili řeč, když uviděli mé růžové tepláky se srdíčky.
Byla jsem připravena zopakovat svou otázku ještě jednou. Neměla jsem náladu na nějaké jejich stupidní zírání a už vůbec ne trpělivost na to vyčkávat, až se rozhodnou mluvit.

„Co bys asi tak řekla, že znamená spuštění požární sirény, koťátko?" pronesl jeden z nedaleko stojících členů té svítící skupinky. Možná, že bylo přeci jen lepší, když mlčeli.

Stáhla jsem ruku ze svých očí a pohlédla zpátky na ty idioty přede mnou. Na tvářích měli všichni ty své klasické znuděné výrazy, jako kdyby byla celá tahle situace pod jejich úroveň. Ani náznak nějakého vzrušení, zaujetí nebo snad strachu. Prostě to všechno šlo mimo ně. A já byla opět za tu divnou holku, která ukázala alespoň trochu zájmu, protože na rozdíl od nich, já pociťovala mírné záchvěvy strachu, ne-li čisté paniky, když jsem nevěděla, co se kolem mě děje.