Fateful flight

3✈️

Nakonec jsem vybrala obří balík bonbónů a jednu drahou -ale superúžasnou- voňavku.

Muselo to vypadat, jako že jsem ten dárek kupovala v USA, ale jelikož jsem na letišti v Istanbulu, moc toho na výběr nebylo.

Nevím, jak bych vysvětlovala Britney, že jsem jí v New Yorku koupila přívěsek s nápisem Istanbul nebo tak něco.

Popravdě jsem si tu hodinu strávenou s Rossem docela užila. Možná by mě i doprovodil k místu, kde se máme sejít s mamkou, ale to by ho nemohla odtáhnout TA letuška, který říkám hloupá pipka.

***flashback****

"Takže mi chceš říct, že jsi prostě přerušila kontakt se tvým otcem?" Nechápavě se mě zeptal Ross. Jasně že to nemůže chápat. Nezažil to, co já. Jeho rodina je perfektní!

"Jo." Přikývla jsem.

"Nechápu to." Smutně si povzdechl a frustrovaně si vjel do vlasů.

"Jestli se ještě někdy uvidíme, vysvětlím ti to." Mrkla jsem a potom se zasmála, aby to nevypadalo, že s ním flirtuju.

Ross se ke mně naklonil a zašeptal mi do ucha : "Budu v to jen doufat."

Na rukou mi vyskočila husí kůže a mírně jsem se zatřásla. Jen jsem sklopila hlavu, protože jsem netušila co říct.

"Kde se máš sejít s mamkou?" Když jsem uslyšela jeho hlas, hlava se mi okamžitě zvedla a já ukázala na krám se suvenýrama.

Ross se jen pousmál a chtěl vyrazit na místo na které jsem ukázala, ale pisklavý hlas ho vyrušil.

"Pane Lynchi! Slíbil jste mi, že se mnou na letišti zajdete na kafe!" Falešně se usmála letuška a já měla chuť jí uškrtit. Proč sakra žárlim?!

"Eh..no já už budu muset. Nechci aby mamka čekala." Usmála jsem se na Rosse, který se tvářil posmutněle a tu hloupou pipku jsem ignorovala.

***end of flashback***

Z jeho vyprávění jsem si toho docela dost pamatovala.

Například to, že má čtyři sourozence a jeho rodiče -jako jedni z mála- jsou už dlouhou dobu spolu.

Hraje na hodně hudebních nástrojů a tři roky na základce měl soukromého učitele. Tím pádem mi došlo, že jeho rodiče budou bohatí.

Už chápu proč se na něj ta letuška lepila.

Když jsme se s mamkou konečně našly, vyrazily jsme do Starbucks. Ještě že ho tu mají, nebo bych usnula i ve stoje.

Poté, co nám konečně podali naší objednávku a my vyšly ven do velké haly, všimla jsem si něčeho, co mě překvapilo.

Kousek od nás si to kráčeli Ross s hloupou pipkou a držely se za ruce. Pipka o něčem horlivě hovořila a volnou rukou si natáčela pramínek vlasů na prst.

Aha..

Tak to mi mohl říct rovnou, že je to jeho holka a já bych mu nebrala jeho volný čas na přestupišti, který mohl strávit s ní.

Cítila jsem v sobě vztek.

Vztek na Rosse, protože se o tom zapomněl zmínit, i když hodinu vyprávěl o všem možném.

Vztek na hloupou pipku, protože se k němu absolutně nehodí.

Vztek na sebe, protože jsem měla šanci zdrhnout od toho vozíku a nemusela bych nic takovýho řešit.

Cítila jsem také žárlivost, ale tenhle pocit se mi nelíbil. Už z důvodu toho, že bych jí vůbec pociťovat neměla, protože toho kluka sotva znám. Hlavně se mi nelíbil ten sžíraví pocit v těle.

"Zlato, si v pořádku?" Uslyšela jsem hlas mé matky vedle mě a vrátila jsem se zpět do reality.

"Naprosto." S úsměvem jsem přikývla a snažila se dělat, jako že jsem jí celou tu dobu -kdy jsem přemýšlela o Rossovi- vnímala.

"Vážně? Proto si zírala asi pět minut v hale plné lidí na bílou zeď před sebou a ani jsi se nehnula?" Mamka si mě pobaveně změřila pohledem.

"Jen jsem se trochu zamyslela." Nevinně jsme pokrčila rameny a následovala mamku (nakupovacího šílence) v akci.

Po dlouhé době strávené v různých obchodech jsem mamku přemluvila, ať se jdem zařadit do fronty, která nás má pustit do letadel.

Tentokrát jsme tam došly mezi prvníma a já byla celkem překvapená, protože já jsem člověk, který chodí všude pozdě.

Usadily jsme se na sedadla a tentokrát byla u okýnka mamka, protože ona celou cestu do Istanbulu nespala a u okýnka se usne nejlíp.

Dala jsem si sluchátka do uší, zavřela jsem oči a začala si představovat věci, které se nikdy nestanou, jen abych měla lepší náladu.

Jako třeba že tančím na pódiu nebo že jsem zpátky v Americe.

Do reality mě vrátil tlak z levé strany. Hned jsem otevřela oči a všimla si, že vedle mě si sedl nějaký starší pán kolem šedesáti.

Netuším jak se to stalo, ale s tím panem jsme si nějak padli do oka a začali jsme probírat všemožný věci, který nás zrovna napadly.

Vyrušil nás až pisklavý hlas, který jsem (bohužel) znala.

"Jídlo." Zapištěla hloupá pipka a sjela mě znechuceným pohledem.

Podala nám nějakou břečku a potom se ptala, co si dáme k pití.

Až po chvilce mi došlo, že když jsem jí požádala o Coca Colu, nebyl to moc dobrý nápad.

Samozřejmě jí "omylem" spadla a můj svetřík bíle barvy byl teď celý mokrý a špinavý.

Jen se s přehnanou a hlavně falešnou lítostí omluvila a pak se vítězně ušklíbla. Nedala mi ani možnost jí probodnout pohledem, protože se hned otočila a odkráčela pryč.

Je to prostě pipka.

----------------------------------------------------------------------------

Ahoj, nová část je tuu:D

Omlouvám se za chyby. ♥

PS: přejmenovala jsem tenhle příběh na fateful flight (osudný let) :)