Love will Remember

Šestá část

Den na to Fin odešel. Sbalil si svoje kufry a bez jediného slova odešel. Nemohla jsem mu bránit. Bylo to jeho rozhodnutí. I když to všechno věděl, Pheobe nic neřekl a prostě odešel.

Pheobe už bydlela se svým manželem a tak jsem zůstala sama."

"To všechno co říkáš je pravda?" Karen mi skočila do řeči. "Ano." Zamračila se. "Máma už to ale ví, nebo ne?" Na náznak nesouhlasu jsem zakroutila hlavou. "Neví. Neptala se. Jen mě odsoudila za to, že jsem Fina, jejího otce, odeštvala od rodiny." Karen se postavila a přecházela po pokoji tam a zpět. "Proč si jí to ale neřekla?" Zavřela jsem oči. "Co bych jí měla říct? Fin není tvůj otec. A co dál? Co kdyby se mě zeptala kdo je jejím otcem? Jo, v životě si ho neviděla, ale je to můj nevlastní bratr. Je to voják a já o něm posledních... ani nevím kolik let, nic neslyšela. Možná už je mrtvý." Po tváři mi stekla slza. "Ale máma by to pochopila." Zakroutila jsem hlavou. "Pochopila by to, že jsem jí celý život lhala? Jak by mohla? Každého by to snad naštvalo. A tvoje matka se mnou nehce ani mluvit." Karen se vrátila do křesla, ve kterém seděla. "Nebudeme raději pokračovat?" Chytila mě za ruku, zatímco mě slzy tekly z očí. "Jistě, jen chvíli. Můžeš mě tu chvíli nechat...?" Přikývla a odešla z pokoje.

Podala jsem si svůj deník. Náhodně jsem ho otevřela na sté straně. "Dnes mi Michael daroval růži. Nechápala jsem proč, ale udělal to. Prostě za mnou přišel s růží a dal mi ji. Později mi došlo, že máme naše výročí. Rok jsme spolu. Já s Michaelem a on se mnou. Je můj a já jsem jeho - tohle je jak z Game of Thrones."
Zasmála jsem se nad svou poznámkou. Že já hloupá jsme si Michaela neužívala dokud jsem mohla.

Pak jsem znovu dostala příšerný nápad, který jsem už měla několikrát. Otevřela jsem šuplík mého nočního stolku, kde se nacházel můj telefon.
Stlačením tlačítka se probudil k životu. Požadoval ode mě heslo a pak ještě PIN kód. Oba jsem zadala a dostala jsem se do číselníku. Zadala jsem číslo, které mělo být na vojenskou základnu, na které se kdysy nacházel Michael. Držela jsem prst nad vytáčecím tlačítkem. Zbývají mi jen poslední dny života. Jak doktor řekl, jestli se dožiju konce týdne, bude to zázrak. Zavřela jsem oči a tlačítko jsem stlačila. Telefon jsem si dala k uchu.

"Přejte si?" Na druhé straně se ozýval hlas postarší ženy. "Ano. Já..." Odmlčela jsem se. "Michael Reed. Hledám Michaela Reeda. Kdysy byl vojákem na vaší základně." Byla jsem napnutá. Čekala jsem, co se stane. Žena na druhé straně promluvila. "Přepojím vás." Rychle jsem zamrkala.
Je možné, aby mě přepojila a byl to on? Je tu vůbec nějaká možnost? Ale kolik lidí ve stejné oblasti by se mohlo jmenovat tak stejně? Jaká možnost je pro tohle?

"Pokučík Reed, přejete si?" Jeho hlas. Další slzy. Jak vlastně mohl vypadat můj život? Mohla jsem být s ním? "Haló?" Mohli jsme spolu mít další děti? Byly bychom šťastná rodina? "Na toto nemám čas. Jestli mi nechcete nic, tak se nevolejte." "Já se omlouvám." "Paní, potřebujete něco?" Nebylo možné, aby mě poznal. Můj hlas byl chraptivý, možná jsem k tomu přispěla těmi cigaretami... "Jen se chci zeptat, jak se máš Michaele?" Ticho zavládlo mezi námi. "Kdo volá?" "Někdo, kdo by vůbec volat neměl." Další slzy. "Na tyhle žerty opravdu nemám čas a ani náladu!" "Zním snad, že bych žertovala?" Musel být zmatený, ale já mu nechtěla povědět kdo jsem. Zavěsil by, ale já s ním chtěla mluvit. Chtěla jsem poslouchat jeho hlas. "Madam, řekněte co chcete, nebo sem nevolejte!" Všechno, co bych mohla říct, by mu naznačilo, kdo jsem. "Neměla jsem volat. Omlouvám se. Ale ráda jsem tě slyšela. Měj se Michaele." "Počkat! Tohle už mi někdo řekl. Wallo?" Jak mu to mohlo dojít? Vždyť mu to muselo v životě říct spousta lidí. "Wallo, jsi to ty?" Nasucho jsem polkla. Slzy po mých tvářích stékaly dál. "Jo." Najednou jako bychom si neměli co říct. Oba jsme mlčeli.

Dveře od pokoje se otevřely a v nich stála Karen. Okamžitě jsem hovor ukončila. Telefon jsem znovu vypnula.

"Jsi v pořádku?" Karenin pohled byl plný starostí. Začala jsem si z tváře utírat slzy. "Ano jsem. Budeme pokračovat."
Posadila se. Vypadala dost nedůvěřivě. Nejpíš na mě poznala, že nejlíp mi není.

"Když se měsíc neobjevil, nenapsal, nezavolal, myslela jsem si, že už se neukáže. Sbalila jsem si svoje věci a přestěhovala jsem se do domu po mé matce.
Musela jsem tam začít uklízet hned jak jsem přijela. Začala jsem svým starým pokojem, kam jsme si dala své věci. Poté jsem uklidila spodní část domu a nakonec jsme si nechala ložnici rodičů.
Vyklízení věcí po matce mi přeci jenom vehnalo slzy do očí. I když jsem k ní nechovala tak velkou přízeň, měla jsem ji ráda.
Jen Michaelův pokoj jsem nechala brz povšimnutí. Ani jsem ty dveře neotevřela. Nechtěla jsem.

Žila jsem tam rok, když někdo uprostřed noci zazvonil na zvonek. Byla jsem celkem vyděšená. Kdo normální by zvonil ve dvě ráno?
Odemkla jsem dveře a opatrně jsem je pootevřela. Když jsem našla Finův obličej, okamžitě jsem je otevřela. "Je mi to jedno. Je mi všechno jedno. Je mi jedno s kým ji máš. Chci ale abys mi řekla, jestli jsi mě podváděla i po naší svatbě?" Zvedla jsem obočí. Proč přijel zrovna v tuhle hodinu? "Nepodváděla jsem tě nikdy. Od chvíle co jsme spolu začali chodit." Zamračil se. "Jak je teda možná Pheobe?" "Byla už předtím a když jsme spolu začali chodit, vyspala jsem se s tebou. To co bylo předtím nepočítám jako vztah." Přikývl. "Miluju tě." Usmál se na mě.

A tak pokračoval náš společný život. Fin se nastěhoval ke mně a dům, ve kterém jsme bydleli jsme nechali Pheobe a její rodině.

Najednou jako bych byla někdo jiný. Po roce toho odloučení jsem se cítila divně. Byl to rok, kdy jsem si uvědomila, že mi Fin chybí. Tolik jsme si na něj zvykla. Byl to člověk, o kterého jsem se vždy opírala. A když byl zpátky, cítila jsem se ve větším bezpečí.

Přijímala jsem ho mnohem více než předtím. Užívali jsme si život a já přestávala jakkoli myslet na Michaela. Fin zaplňoval jeho místo, i když ho nikdy nemohl zcela zaplnit.

Ahojte!
Je 2.září tudíž češi za sebou mají své první školní dny!
Letos mám novou třídu a vypadá to, že následující roky budou vcelku fajn. Krom toho, že už teď si o mně pár profesorek/profesorů, myslí, že jsem šílená... Ale to se dalo čekat! ;)

Nicméně k dílu!
Tak blížíme se k úplnému konci. Poslední dva díly! No... Tenhle příběh uběhl nějak hrozně rychle a já mezitím nezačala psát ještě žádnej jinej!
Ale tak doufám, že se vám díl líbil a příště. Čusák! 😘