Druhá část

153 15 6
                                    

"Abych se dostala ke druhé části, asi bych měla pokračovat ve vyprávění." Zhluboka jsem se nadechla.

Trvalo to snad celý rok... Moc s námi nebýval a se mnou se skoro nebavil, ale po roce se cosi změnilo a on se mě rozhodl zasvětit do svého života. Byl to okamžik, kdy jsem ho teprve trochu začala poznávat.

Byla jsem nechutně znuděná ze školy a neboť mi ujel autobus, musela jsem jít pěšky. Šla jsem i přes park. Bohužel, nebo spíš bohudík jsem tam narazila na Michaela a jeho starší kamarády. Nebylo to příjemné. Nikdo z nich mě neměl rád a ani mě neznali. Jenže Michael udělal něco divného. Místo toho, aby si mě jako vždycky nevšímal, tak na mě zavolal.
Zastavila jsem se a zhluboka jsem se mu zadívala do očí. Usmál se na mě a rukou mi naznačil, abych šla za nimi.

V tu chvíli jsem netušila, co mám dělat a co mám čekat... Když za ním půjdu budou se mi možná posmívat a když za nimi nepůjdu, možná se nikdy nedozvím, proč tohle udělal. Podlehla jsem zvědavosti a vydala jsem se za ním.

Zastavila jsem se kousek od něj. Zvedla jsem obočí v otázce a čekala jsem, až mi prozradí sladké tajemství, proč na mě vůbec volal.

"Ty jsi Valeria, že?" Promluvil někdo z jeho kamarádů. "Walla." Zasmál se. "Sorry." Trochu jsem se zamračila.
Opovrhovala jsem jeho pochybnými kamarády. Všichni z nich byli grázlové, co chodili spíš za školu než do školy. Michael do ní ještě stále chodil jak měl, což mi trochu nedávalo smysl...

"Potřeboval si snad něco Michaele?" Zavrčel, když uslyšel celé své jméno. Nesnášel, když mu tak někdo říkal. Já jsem ho tak ale oslovovala vždycky. Přezdívky, které mu jeho kamarádi dávaly se mi nelíbily a zkratek na jeho jméno nebylo tolik, abych si nějakou byla schopná vybrat.
"No jdu domů, tak proč ne s tebou?" Moje obočí vystřelilo nahoru. Za tu chvíli už podruhé. "Důvodů, proč ne, je dost." Trochu se zasmál. Tipl cigaretu, kterou měl celou dobu v ruce a já si jí ani nevšimla. "Zítra." Klukům řekl jen tohle a za paži mě táhl pryč.

Pustil mi ruku až na konci parku. Šli jsme vedle sebe po chodníku a já svůj pohled směřovala jenom na něj. "Proč na mě tak zíráš?" Zastavil se a otočil se ke mně čelem. "Proč si chtěl jít se mnou?" Povzdychl si. "Ani nevím." Zakroutila jsem hlavou. "Nevíš, nebo si vymýšlíš?" Jeho pohled ztvrdl. "Nevymýšlím si. Možná jsem prostě chtěl jít s někým, ale vidím, že to nebyl dobrý nápad." Otočil se ke mně bokem a zase se vydal na cestu. Rychle jsem zamrkala, abych se vzpamatovala a doběhla ho. "Ale proč si chtěl jít se mnou? Vždyť mě ani nemáš rád." Sklopila jsem pohled k zemi. "Nikdy jsem neřekl, že tě nemám rád, jenom si s tebou prostě asi nemám co říct." Trochu jsem jeho slova nechápala... "Ale vždycky si na mě byl protivný. Pochopila jsem to, že mě nemáš rád, protože jinak by ses choval aspoň trochu líp. I k rodičům jsi hnusný." Rukou si prohrábl svoje havraní vlasy. "Já do téhle úžasné rodiny nepatřím. Vždycky se dávala přednost tobě. Nechápu proč si mě vůbec adoptovali." Vykulila jsem na něj oči.

Rodiče si nás moc nevšímali celkově. Možná si děti pořídili jen pro pojištění vlastní budoucnosti.

Michaelova slova ve mně probudila spoustu vzpomínek na dny strávené s rodiči a jím. Vždy se ptali mně, kam bych chtěla, co bych chtěla a je pravda, že Michael se vždy musel přizpůsobit. Nikdy mě to takhle nenapadlo. Dokonce jsem si toho ani nevšimla...

"Omlouvám se. Já si to neuvědomila." Ucítila jsem na svém rameni jeho ruku. "Nemusíš se omlouvat." Usmál se na mě. "Přece jenom jsi jejich pravé dítě, zato já jsem jenom někdo cizí.

Bylo to zvláštní. Poprvé mi připadal jako můj bratr...

"Vím, že nemáš rád, když ti říkám celým jménem, jak ti teda mám říkat?" Jeho potichý smích vytvořil úsměv i mně. "Miku." Zavrčela jsem. "Ale to není tak hezký jako Michael." Znovu se zasmál. "Takže se ti líbí moje jméno?" Protočila jsem panenky. "Na rozdíl od tebe jo." Usmívala jsem se. To jméno je opravdu hezké. Netuším co se mu na něm nelíbí. Kdyby se jmenoval jako já, měl by důvod si na své jméno stěžovat. "Tak mi říkej klidně Michael."

V dálce se začal rýsovat náš dům. Byla to stavba uprostřed ničeho. Moji rodiče se jako jediní postavili dům na kopci, místo pod ním, jako všichni ostatní. Můj otec zdědil pozemek na kterém dům stál. Proto jsme neměli žádné sousedy, protože náš pozemek byl hodně rozlehlý. Kdysi tu bývaly stáje s koňmi. Louka a část lesa, které tvořily náš pozemek, se používaly na ježdění.

Otočila jsem se k domu zády a dívala se na malé městečko, které odtud z kopce bylo přehledné. Byl to vcelku hezký výhled.

S Michaelem jsme se rozloučili u dveří do našich pokojů. Oba jsme za sebou zavřely dveře a každý jsme začali dělat něco jiného."

Ahojky!!! 😍😍:3
Tak dneska druhý díl! Lidičky, miluju vás! První díl má dobré ohlasy. Jsem za to hrozně ráda!

Okay tak dneska to bylo krátce, tudíž asi už nemám co říct...

Doufám, že se vám ta story aspoň trochu líbí a zase příště papa! :3

Love will RememberKde žijí příběhy. Začni objevovat