Rodiná pouta

Kapitola VI.- Bouře

„je čas na další vzkaz" rychlými kroky mířil k ní. Tvářila se chladně. Ani se nepohnula.

„když mu pošleš další část mě, tím spíš o mě ztratí zájem. Už takhle jsi mě udělal bezcennou. Udělal si ze mě mrzáka! I kdybych se k němu vrátila, popraví mě!!!"

„na tom asi něco bude" dýku pevně sevřel v ruce a přiblížil se k ní. Jeho hruď se dotýkala té její. Opět ucítila nepříjemný zápach, štiplavý a odporný. Připomínalo jí to kvasící víno, nebo mrtvou krysu, kterou nikdo měsíc neodnesl ze skříně. Zvedal se jí žaludek.

Dlouhé ruce ji ovinuly. Rty se přisál k jejímu krku. Věděla, že má dýku za zády. On si ale nemohl dovolit ji zabít. Ztratil by tím to, o čem si myslel, že mu získá zemi.

Překrásné vlnité kaštanově hnědé vlasy teď měla křivě zastřižené u ramen. Ty ostatní měl Iwan v ruce. „dobře, budu tedy posílat, neživé části tebe" Nereagovala. Jen stála a tiše děkovala Bohu. „a Cornelie, dnes večer navštívíš ty mě " odešel.

Děvčata chvilku vyčkala v tichosti, než zvuky kroků na chodbě pominuly. „tak pojď"

Sestry prošly po hradbách a sešli na nádvoří. Nedaleko od brány se nakládaly do vozů sudy s vínem. Ty odjížděly do hlavního města, kde nevyměňovaly za ryby. Hlavní město stálo na pobřeží, takže mělo velké zásoby ryb, ty tvořily jeden z hlavních obchodů tohoto prosperujícího města.

„pomoz mi!" Cornelie se snažila vyvalit ven jeden ze sudů. Už byli naplněné a velmi těžké. Lexa vylezla za sestrou na vůz a společnými silami dostaly dva sudy dolů.

„zkontroluj, jestli je v těch sudech víno!" nepříjemně zařval jeden z vojáků na nováčka. Dívky uslyšely, jak se někdo dobývá do sudů. Měly strach. Slyšely, jak odhazuje víka na podlahu. Jeho kroky se blížily. Hlasitě dýchal a jeho kroky byly dlouhé a těžké. Tento ještě téměř chlapec nejdříve otevřel ten sud, ve kterém se klepala Nely. Poznal ji, věděl, že je manželka jeho pána. Cornelie na něho vrhla žalostný pohled. Vykulila své velké černé oči a nechala si po tvářích stéct slzy.

Položil na sud znovu víko a pokračoval v prohlídce. Alex se třásla strachy. Slyšela, jak se k ní blíží. Když ji uviděl, nedbal na pohledy ani mimické znaky.

„tady něco je....spíš někdo "

„kdo?" přišel k nim, ještě před tím, než stačil odpovědět. Vytáhl Alex ven a nechal ji odvléct do Iwanovi komnaty. O Nely nikomu neřekl, měl ji rád, líbila se mu. A komu by taky ne? Byla krásná.

Přála si vyskočit ven a začít sestru bránit, ale bála se. Po tom, jak jí ublížil, už nechtěla znovu trpět. A tak nepozorovaně vyjela z hradu, dostala se až za město. Tam však musela vystoupit, ona nemířila na stejné místo jako vůz, musela pokračovat po svých. Sžíral ji pocit viny. Nemohla si ani představit co všechno tou dobou musel její sestře provádět.

Na rozcestí z vozu vyskočila. Nikdy nic takového nedělala a navíc měla střevíčky na podpatku. Přistání nemohlo být zrovna moc příjemné a také nebylo. Když doskakovala, zkroutila se jí noha a zlomil se podpatek. Ještě ve vší rychlosti dopadla na záda. Tohle byla nejvíc akční věc jakou, kdy udělala. Bolelo ji celé tělo, ale udělala to co chtěla, dostala se ven.

Do zad ji bodaly kameny z cesty. Byla udýchaná. Noha ji pekelně bolela a pálila. Nemohla s ní pohnout. Když se jí konečně podařilo doplazit se ke stromu, postavila se na jednu nohu. Ta poraněná strnule visela vysoko ve vzduchu.

'Musím tam přeci dojít, musím ho přesvědčit, aby jí pomohl! Nesmím to vzdát!' odvážně nohu spustila ne zem. Bolelo to, ale udělala krok. Nakonec to nebylo zase tak hrozné, jako se bála. Pomalu pokračovala a tak se ještě pomaleji blížila k předurčenému místu.

Rozrazila dveře od Lincolnovy komnaty. Zrovna se převlékal. Už zase začala tohoto muže sestře závidět, ale ovládla se. Odtrhla pohled od místa, které ji tak přitahovalo a napřímila svá záda.

„musíš odtamtud dostat Alex!!!" křičela na něj

„uklidni se, už se na to chystám" zvedl kroužkovou košili „pomohla bys mi?"

„proč ti nepomůže tvůj panoš?" přišla k němu a železnou košili mu podržela. Natáhl si ji na overal z ovčí vlny. Následovaly kožené kalhoty. S tím pomoct naštěstí nepotřeboval. Postupně mu pomohla připnout všechny části brnění.

„a co přilba?" rozhlížela se po chybějící části

„nenosím ji, vypadám v tom jako idiot" rychlými těžkými kroky se vydal z komnaty. „ty tu zůstaň"

Zmizel jí z dohledu a dívka se vydala k oknu. Viděla pevnost, ve které teď byla Alexa.
Ani na to nechtěla pomýšlet, ale nemohla to dostat z hlavy. Uviděla Lincolnovu armádu táhnoucí se na pomoc její sestře. Možná, že se nakonec mají rádi, napadlo ji. Proč by za ní jinak tak rychle jezdil? Věděla, že Lincoln by to kvůli pýše nedělal, to musela být láska.

Noha ji příšerně bolela, ale za těch pár desítek mil už si zvykla. Trochu se obávala, jestli udělala dobře, že se zachovala jako srab a Alex tam nechala samotnou. Jistě, že to nebylo správné, ale kdyby tam zůstala a nechala se bít, nijak by tím sestře nepomohla. Vzpomněla si, jak na ni byla většinu života zlá. Proč to vlastně dělala? Už to bylo jedno, teď byla Alex jediná, koho měla. A protože odešla tak už ani to ne.

Lincoln!!! Nadšením a překvapením vyskočila. Zapomněla, že za ní stojí Iwan, silně stiskl její rameno. Pokorně sklonila hlavu a s jiskrou v očích pozorovala svého manžela.

„vrať mi mou ženu, dokud ještě můžeš" stál tam sám. Vojáci byli v lese, tak aby je nezpozorovali. Všichni byli připraveni v okamžiku zaútočit. Měli vytasené meče a natažené luky. Generál poslouchal rozhovor a vyčkával správné chvíle útoku.

„a co bys mi ty ubožáčku mohl udělat?" smál se Iwan

„rozmetám celé tvé panství a tvůj hrad srovnám se zemí. Zabiju tě a získám tvé území"

Iwan pozvedl pravou paži a desetitisíce mužů na něho mířili luky a kušemi. Jakoby Alex v hlavě přeskočilo. Nevěnoval svou pozornost jí, ale Lincolnovi. Vyškubla se mu a co nejrychleji vylezla na hradby. Bez zaváhání se vrhla dolů. Zjevně pro ní smrt u Lincolnových nohou byla lepší než další úmorný život s Iwanem
.....