Rodiná pouta

Kapitola III.- Daleko od domova

Horlivě se snažila umýt ruce a setřít krvavé kapky z obličeje. Měla zpoždění. Nedomyté ruce vyřešila rukavičkami. A kapky se jí podařilo rovnoměrně rozetřít. Vypadala sice trochu zrudle, ale to se dalo odůvodnit nervozitou z odjezdu. Ve vlasech naštěstí nebyla vidět ještě, že měla vlasy tmavé.

Prohlédla se v zrcadle. Od otce dostala nové šaty, byly smaragdově zelené. Vrchní vrstva se leskla, v pase byla ovázána zlatou stuhou, stejnou jaká jí svazovala vlasy do vysokého drdolu.

„slečno Alexandro Margareth,omlouvám se, ale mám pro vás nešťastnou zprávu" se skloněnou hlavou se služka odmlčela „vaše matka byla dnes v noci zavražděna"

„ano, já vím" nechala do očí vtéct falešné slzy. Tekly jí po tvářích a rozmáčely líčení.

„je mi to líto" ihned po pokloně odběhla z komnaty

Lexa ji po chvíli následovala. Neobtěžovala se s úpravou make-upu, mělo na ní být vidět, že tesknila po matce.

Před hradem stál krásný kočár a za ním ještě několik dalších pro ty, kteří se na svatbu přijeli podívat s vévodou. A ještě za nimi se táhl zástup vojáků, kvůli možným potížím. Vojáci byli dobře vyzbrojení, všechno bylo perfektní, asi proto, že vévoda své bohatství rád ukazoval.
  Nastoupila dovnitř. Někdo už tam seděl. Malá holka. Mohlo jí být maximálně šest let. Seděla schoulená na studené kožené sedačce a klepala zuby. Její rty modraly a vlasy měla česané asi před týdnem.

„ahoj" pousmála se na ni Lexa.

„a-a hoj" zašeptala zkřehle.

„bože, jak dlouho už tu sedíš?" přisunula se na její stranu lavice. Dívka se k ní přitulila a Mary ji zabalila teplým pláštěm z kožešin

„už pár hodin. Bratr mi říkal, že ten kočár nesmím zmeškat" sladce se usmála a zavřela oči.

   Na hranici jejich ostrova se kočár zastavil a Alexandra směla vystoupit. Naposledy se kochala pohledem na zmrzlé, zasněžené město, kde se všichni lidé měli rádi. Nikomu z těchto lidí ani v největším mrazu nebyla zima, hřála je totiž vzájemná láska. Někteří mladí muži, žijící zde, měli kamenné srdce, ale pokud se nějaké ženě podařilo je obměkčit, z ledovců se stávali nejútlocitnější muži.

Pro Alex bylo těžké toto krásné místo opustit, věděla o něm všechno, znala každý kout, každého člověka. Bála se toho, co ji čeká, za Ledovým mořem. Četla o těchto zemích. Prý tam bylo celoročně teplo. Lidé zlý, arogantní, chtiví po zlatu a moci. Neznala války, jaké se tam odehrávali, u ní doma se nikdy o nic nebojovalo, nebyl důvod.

„Mary" zaslechla za svými zády hrubý mužský hlas. Jen jeden člověk ji takto oslovoval.

„ano, můj pane" vzhlédla k bílím mrakům, z nichž předešlou noc sněžilo.

„vrať se do kočáru. Musíme jet."

Poslouchala, jak sníh křupe pod jeho nohama. Odcházel. Dívka přiložila svou ruku k břichu a tiše zašeptala. „neboj se maličký, jednou se sem spolu vrátíme a budeme tu šťastní. Ty, já a tvůj dědeček..." ráznými kroky se vrátila ke kočáru. Byl tažený šestispřežím. Výpravu zahajovali dva vraníci a zbylí čtyři měli barvu bílou jako sníh. Milovala zimu, chlad, sníh, mráz...její oblíbené počasí. Ve zbytku života jí prý bylo souzeno žít bez nich.

Nastoupila. Dívenka na lavici stále spala. Její rty byly konečně červené i tvářičky měli správnou barvu. Láskyplně ji k sobě přitiskla. Alespoň něco z toho co milovala, mělo její život dělat zářivější. Děti.

V životě by ji nenapadlo, že jí budou matka se sestrou chybět. Nikdo jí najednou neříkal, jak je špatná ani, že není správně ustrojená. Neměla dobře utažený korset, nenosila punčochy ani těžké šatové konstrukce, jako Nely. Skoro ji až začalo mrzet, že matka není na živu.

'Ne! Takhle myslet nesmím! Udeřila se do tváře. Udělala jsem správnou věc, pro všechny...'

Když se probudila, vyhlédla z okna. Najednou jí bylo horko. Všechno kvetlo a rostlo. V ohradách pobíhaly krávy s telaty, ovce a kozy. Ve statku byla hříbata, velká i menší. Mezi těmi menšími si chlapci vybírali, každý dostal hříbě, z něhož měl vyrůst silný hřebec a svého pána doprovázet v životě. Byli jiní než koně, jaké znala, ti byli silní, s hustou srstí, hřívou a rousy. V dálce se rozprostírala vinice. Vzduch voněl. A Markéta se překvapeně rozhlížela, nic nevypadlo tak, jako z knih, které čítávala.

„už tam budeme?" ozval se dívčin jemný hlas

„to já nevím. Ale hrad ještě nevidím. Jak se jmenuješ?"

„Eleanor. Ale bratr mi říká El. A tvé jméno? Kdo vlastně jsi?"

„ty si nebyla na bratrově svatbě? Jsem jeho manželka, Lexa."

„děkuju, že si mě nenechala umrznout" vrhla se jí okolo krku a svírala ji v objetí, které bylo silnější než její korset.

„To by udělal každý. Mohly by z nás být kamarádky, co říkáš? " vyzývavě pozvedla pravý koutek

„ano, ano, anoooo!" jásala

Konečně měla někoho, s kým si rozuměla. Sice byla mnohem menší a méně toho věděla, ale byla mnohem bezstarostnější. Mohla s ni jezdit lesem bez toho, aby poslouchala přednášky o ustrojeni a etiketě. Byla šťastná...

"Tohle je bratrův hrad?" vzhlédla k rozlehlé stavbě nad městem.
"Ano, tvůj domov" usmívala se
"To je nádhera" zasněně pozorovala každou věžičku, každé okno, každé dveře. Dívala se na lidi při práci.