Rodiná pouta

Kapitola IV.- Hrozivé ticho

V jídelně vládlo ticho. El měla pod zadkem několik polštářů s krásnou výšivkou, aby dosáhla na vysoký stůl. Přesto, že Markéta nebyla nejmenší postavy, spíše vysoké, musela také zvedat ruce hodně vysoko, aby se mohla najíst. Nebylo to vůbec pohodlné. Vedle ní seděl Lincoln, měla čestné místo po jeho pravici. Krásně voněl, drahou vůní smíchanou s potem a vůní slámy. Před obědem byli s Nathanem jezdit. Pravděpodobně další bezhlavé závody po lukách. Jeho košile byla potem přímo nasáklá. Jeho vlasy byly v mokré formě rovné, jen jeden pramínek padající mu do čela se vlnil a kroutil.

„Alexandro, velice mě mrzí, že jsem nemohla dorazit na vaší svatbu. Každopádně tě ráda poznávám. Myslím, že bychom si mohli rozumět." prohlásila Lincolnova matka sebejistě a do úst si vložila další kus jehněčích varlat. Při pomyšlení, že i ona by něco takového snad ochutnala, se Lexe zvedal žaludek. Dělalo se jí špatně už z pohledu na plátky ve prostřed jejího talíře, proto odložila příbor. Vzala si do ruky sklenici vody a zapřemýšlela o odpovědi.

„jsem téhož názoru, má paní" usrkla ledové vody. Prostupovala jejím tělem a dodávala blažený pocit.

„jaká paní?" smála se na Alex „jsem Isabella"Věnovala Bell líbezný úsměv a dál se věnovala své vodě. „El? Ty už také nebudeš? To jsou přeci jehněčí varlátka. "

Eleanor pokřivila tvář a plátky shodila na zem. V okamžiku se seběhli psy a rvali se o každý kousíček. „fuj" Alexa psy s nadšením pozorovala. Mezi silnými samci zahlédla fenku. Byla jiná, připomínala spíše vlka a Lexe se velmi zalíbila.

„jak můžeš něco takového říct, když si to ani neochutnala?!"

„pohled stačí" zamumlala. Mluvila Alexe z duše, ta se snažila se nesmát.

Lincoln bez jediného slova odešel. V jídelně se rozprostřelo hrozivé ticho. Ze zdí se obraceli lovecké trofeje a shlížely na ně děsivé obrazy. Temné a chladné. Ona vyrostla v zemi, kde vládl chlad, ale z pohledu na bělostné tváře jí zamrazilo. Jejich velké vykulené oči ji pozorovaly a probodávaly ji pohledy.

    Šerm. Tak vzrušující. Ocel do sebe v rychlosti narážela. Odlétávaly jiskry. Síly obou mužů byly vyrovnané. Nathan, Lincolnův nejlepší přítel už od dětství. Eleanor o něm vyprávěla, když se zabydlovala v nové ložnici, společné. Už tu byla skoro týden a její manžel se v této komnatě ani neukázal. Nat byl syn podkoního, a právě ve stáji se poprvé střetly, od té doby spolu tráví veškerý čas. Nat je Lincolnův ochránce, poradce a hlavně kamarád, závodí spolu, trénují, navštěvují nevěstince i hospody, často se odtamtud vrací až k ránu, to se Lexa už třese strachy. Věděla, že ji nesnáší, ale stejně ho milovala.

Ležel na zemi, jeho šaty byli potrhané a v boku krvácel. U hrdla měl přiložený meč, který se pomalu zarýval. Alexandra se třásla nervozitou. Bylo jasné, že by mu Nathan nějak výrazně neublížil, ale i přes to s ní cloumal strach.

„prohrál si! " smál se na něj „na co myslíš? Už od začátku si jako vyměněnej" pustil ho a očistil si meč o kožené kalhoty. Lexe spadl kámen ze srdce, byla ráda s vědomím, že je její manžel v bezpečí.

„nic mi není" vstal a vztekle odešel ze zahrady směrem k městu.

„stalo se mu něco?! Neublížil si mu snad?!" přihnala se k Nathanovi a podezřívavě ho probodávala nenávistnými pohledy.

„neboj se, slečinko. Jen nerad prohrává. Spíš mi řekni, proč si tě vzal, když tě tak nenávidí. " křivě se usmíval

„takhle by si se mnou mluvit neměl, ale můžeme být přátelé..."

„to bych úplně neřekl, ale rozhodně se před tebou nebudu plazit po kolenou a slušně k tobě mluvit"

„...vzal si mě, protože mu můj otec zaplatil"

„tak to je mi líto vás obou, hele on si na tebe za chvíli zvykne a bude to v pohodě.."

„děkuju, si první kdo mě takhle podpořil " pevně ho objala a věnovala mu něžný polibek na upocené čelo. Musela si u toho stoupnout na špičky a ještě se přidržet jeho rukávu. Všechno v téhle zemi bylo nějak příliš vysoké...

„jo, v pohodě"

Běžela do stájí, byla pohlcena chutí zjistit o tomto místě víc. Před vchodem potkala sedící fenku,vypadala, jako by na něco vyčkávala. Ve chvíli kdy k ni Alex přistoupila, šťastně ji olízla dlaň.
"Budu ti říkat Vévodkyně, jsi krásná, čistá a vypadáš sebevědomě " Za odměnu ji pohladila po hlavě a vešla do stáje.
Nechala si nasedlat svou šimlu. Pozorovala podkoního, jak s kobylkou obratně zachází. Jeho chování bylo velmi jemné a zároveň rázné. Požádala ho, aby jí pomohl nasednout. Její žádosti laskavě vyhověl, vysadil ji kobylce na hřbet. Ani přes její veškerou snahu se jí nepodařilo se pohodlně usadit v dámském sedle. Neměla ve zvyku jezdívat v šatech a oběma nohama na stejné straně.

Nedala na sobě nepohodlí znát, s tryskem se rozjela širokou ulicí, vedoucí z města. I v rychlosti byla schopná pozorovat okolí. Fena běžící po jejím boku šťastně vyplazovala jazyk. Některé domy byly vytesány do pískovcových skal a jiné cihlové. Všude kvetly květiny. Vzduch po nich medově voněl a spolu s alkoholem tvořil omamnou směs.

Bezhlavě vyjela z města. Šimla hlasitě odfrkovala, vesele si nesla Alex na hřbetě, ta se usmívala a těžce dýchala. Obklopil ji les. Stromy s rozložitými korunami, pod nimi rostlo nejrůznější křoví.

Dostala se do temnější části lesa. Světlo dovnitř nemohlo prostupovat přes hustější větve. Ve stínech něco uviděla. Postavu. Byl to člověk a blížil se k ní. Stačilo se rozhlédnout a zjistila, že není jen jedna. Tvořily kruh, který se stále zužoval. Nastalo hrozivé ticho. Slyšela jen své srdce. Sevřel ji strach, teď bylo její největší touhou dostat se odtud pryč...