#1 Lessiana: Bez magie? *DOKONČENO*

8. Elfské město 2\2 - Dům královny elfů

Věnováno sledovatelce: sophia-sama

Byla už hluboká noc, když jsme dorazili k majestátně vyhlížejícímu domu. Měl mnoho výběžků a prosklených částí. Také byl vybudován do skály a občas jsem v ní zahlédla okénko, ale to nebylo nic, protože byla tma. Těšila jsem se, až tuto budovu uvidím z venčí. "Pojď Roxx, půjdeme dovnitř, ale ne s pány, ti odvedou koně" šibalsky na mě mrkla Aret a vyrazily jsme. Cesta nebyla zrovna krátká, protože jsme se proplétaly v kruhu. "Hele, mě nezmateš, já vyrůstala v zámku plném spletitých chodeb, takže promiň, ale orientační smysl mám dobrý" zavrčela jsem. "Zase jsi mě překvapila" vzdychla zklamaně Aret a s úsměvem se odvrátila. Já jsem mezitím zabořila do Sebreho hebké, husté, černé srsti a stiskla ji v pěst. Byli jsme sehraní. Dal v před pravou, já taky, dal vpřed levou, já taky. Aret si nás obdivně měřila a potichu hvízdla. "Nejste vy dvojčata?" zasmála se potichu. Neodpověděla jsem na její otázku slovy, ale skeptickým pohledem to-jako-vážně a pokračovala jsem. Nakonec ta únavná cesta skončila a vešli jsme do nějaké komnaty. Na trůně hrdě seděla elfka s korunou ve vlasech. Měla dlouhé, plavé vlasy, ve kterých trůnila již zmíněná koruna že stříbra, jíž dominoval velký, zelený kámen a čtyři menší, po stranách onoho velkého. Velké zeleno-šedé oči si mě přísně a snad i popuzeně měřily, jako bych jí něco provedla. Mezi nimi byl posazený drobný, rovný nos a pod ním...až moc plná, rudá ústa. Nadzvedla jsem obočí a pohled jsem jí nezaujatě vracela. Vstala z trůnu a ladným, pomalým krokem, který mě měl asi znervóznit, došla ke mě. Aret za mnou se ošila a sklopila pohled. Používala magii...magii pohledu. Já nepoužívala žádnou. Překvapeně zamrkala, když si všimla, že jsem jejímu pohledu odolala. "Kdo jsi mládě!?" zasyčela, až jsem se celá napnula. "Lessiana Roxyss I. z rodu Ewerings a vy?" opáčila jsem zcela klidně. Rozšířila chřípí a, pokud to bylo možné, ještě více zbledla a chystala se k výbuchu. Cítila jsem za sebou pohyb vzad, a tak jsem se otočila. No jistě, Aret... Královna chce mít osobní prostor na obchůzku, usmála jsem se pobaveně a uslyšela svist. Tichý, rychlý, přesný. Ležérně jsem zvedla ruku a nastavila ji nejméně citlivým místem. Do té části mi uhodila v plné rychlosti královnina ruka a zatím co já se lehce zakymácela, ona vyjekla a chovala si ruku v dlani, s nenávistným pohledem upřeným na mě. "Tamälie Espurn Xavibees III. z rodu Eritrees" odpověděla nakonec a obě dvě ruce spustila volně kolem boků. "Opusť místnost" řekla Aretě za mnou a o vteřinu později jsem zaslechla bouchnutí dveří. Teda, ta musela couvat pěkně daleko. "Kdo, nebo CO jsi zač?" zeptala se a já jednoduše odpověděla "Omyl". Zamrkala. " Co prosím? Jak to myslíš?" položila dotaz znavu, lépe... Nadechla jsem se a vydechla "Jsem omyl. Jediné desetileté mládě bez magie. Jediné, co z jejího odvětví umím je obrana a útok myslí a samozřejmě komunikace myšlenkami. Zato jí umím odporovat, nepůsobí na mě... Jsem proti magii imunní, tedy nepůsobí na mě váš pohled, ničí hlas, ani ta smíšená... Ještě jsem nezkoušela levitující předměty, vodu, oheň, zemi, vzduch, tmu, světlo, ani nic jiného." zašeptala jsem. Dlouho mě pozorovala a s tichým povzdechem uhnula pohledem. "Fürnia" zašeptala si pro sebe. "Ty jsi naše dlouho hledaná Fürnia!" vykřikla rozradostněně a na moment vypadala překrásně, snad i šibalsky. Okamžik zmizel a úsměv nahradila prázdnota.... "Budeš bydlet tady" rozhodla okamžitě a odkráčela. (No jo, královna, ta si může dovolit nosit nos vzhůru) zamručel Sebre nespokojeně. (Sebre? Ona si tě nevšimla! To je urážka!!) zařvala jsem v mysli. (Vynahradíme si to jindy, pojď spát...Fürnie) řekl klidně do mých rozbouřených citů. Fürnia...co to slovo znamenalo?? Vyšla jsem na chodbu, kde bylo prázdno, až na dvě služky. Ihned jsem k nim zamířila. "Nevíte, kde mám mít pokoj?" zeptala jsem se jich. Zachichotaly se a jedna pak vážně řekla: "Očekávaly jsme tě snad? Jak se jmenuješ?" nakrčila jsem nos. Nafrněné, arogantní nány. "Lessiana Roxyss I. z rodu Ewerings, královna mě nazvala.... Fürnia" odvětila jsem. Při posledním slově se jejich výraz změnil a obě dvě se mi hluboce poklonily. "Převlékneme Vás do šatů, vykoupeme Vás, nakrmíme a uložíme..." začaly s respektem a rozpaky chrlit páté přes deváté. "Ne počkat!" vykřikla jsem, až s sebou trhly. "Promiňte, já nechtěla. Nechci jiné oblečení a už vůbec ne šaty. Chci se jen umýt, najíst a spát. Poprosím bez dozoru a jídlo pro mého vlka" dodala jsem smířlivě.

O pár minut později jsem si již hověla v měkkém čalouněném křesle a zírala na to množství jídla, různých druhů. Sebre taky. Mokré vlasy mi ležely na bílém, plátěném overalu a já si užívala ten pocit čistoty a svěžesti. Rozpačitě jsem si vzala misku s jablečno-mrkvovým salátem a snědla ji. Po ní jsem vypila čaj a všimla jsem si, že Sebre pečlivě okusuje telecí nohu. Hmm..mňam, to byla dobrota. Pak jsem spořádala celou hrst ořechů a zmizela v posteli, z které jsem se vytratila na záchod, kde jsem vyvrátila snad většinu obsahu toho, co jsem snědla a až pak se vrátila do postele a zavřela oči. Poslední co ucítila bylo, že si jí pod nohy lehl Sebre, pak už jen tma...

Tak co líbilo? Já doufám, že ano a že Vás kapitolka nezklamala. Budu ráda za lajk a nebo koment, případně obojí á...

Loučím se s Vámi (pro dnešek)
Vaše Sianny14