Prokletí měsíce

Kapitola XXV. - Prokletí měsíce

„Ale viděsila jsi mě k smrti, když jsi tam tak klidně nakráčela. Svou chybu jsem si uvědomil, až jsem letěl vzduchem." ušklíbl se.

„Jak je vůbec možné, že jsem tě... tedy, ona... odmrštila?"

„Už jsi někdy slyšela duchařské povídky o poltergeistovi?" zeptal se a sledoval mě. Přikývla jsem. „Ti berou sílu ke svým projevům z vycucání síly z žijících. Alice udělala s tebou něco podobného. Jakmile se do tebe dostala, začala tě ždímat o tvou energii, jako houbičku. To je také důvod, proč jsi omdlela, když tvé tělo opustila. Jednoduše tě vysála."

„Počkej... vysála mě?" hlesla jsem a masírovala jsem si spánek. „Co by se stalo, kdyby ve mně byla o chvíli déle?"

Reagenův výraz byl jako vždy neměnný, ale v očích se mu objevily pochybnosti, nakonec ale přeci jen vydechl:

„Nepřežila bys. Díky Bohu se mi ale podařilo jí z tebe dostat brzo... nebo alespoň v čas."

„Díky. Dnes se mi ještě nechtělo umřít."

„To bych ti ani nedovolil." prohodil vážně a přitom mě sledoval, až jsem pod tím pohledem se nervózně zavrtěla.

„Teď jsi na řadě ty. Pamatuji si vše do okamžiku, než jsem omdlela."

„Toho si pamatuješ tedy zřejmě dost." poušklíbl se. „Divím se vůbec, že jsi byla celou dobu při vědomí. Evidentně se Moudrá nemýlila ani v tomto."

„V čem?"

„Že nejsi jen médium, ale jsi silné médium." odpověděl s naprostou vážností. Napadlo mě, kde jsou časy, kdy jsem tomu nevěřila.

„Takže mě „posedla" kvůli tomu, že jsem médium?"

„Ano, dalo by se říct." přikývl. „Jako médium jsi daleko citlivější, vnímavější. Proto jsi viděla i tu mlhu a slyšela zvuky. Dokázala jsi nahlédnout na krátký okamžik do historie. Nebo alespoň tvá mysl zachytila vibrace. To nedokážu říct přesně, ale princip je to stejný."

„Sama nevím." pokrčila jsem rameny. „Ale teď už mi to vážně řekni. Co se stalo pak?"

„No, jak víš, Alice z tebe vystoupila. Byla zničená z toho odhalení, že jí nezradil člověk, kterého nenáviděla, ale ten, kterého milovala. Také si ale uvědomila svou chybu, že proklela nevinné lidi. Takže..."

„Stáhla kletbu?" zalapala jsem po dechu.

„No... tak na půl." ušklíbl se a opřel se lokty o opěradlo lavice. „Mohla zrušit kletbu jen co se týče Braxtonové. Na její rod totiž mířila kletbu přímo."

„Takže Brooksová je..."

„Kdyby jsi mě to nechala doříct, tak se to dozvíš." protočil očima, ale neuniklo mi jeho pobavení. Zavřela jsem tedy ústa a poslouchala. Chvilku mě sledoval, jako by si nebyl jistý, zda dokážu skutečně mlčet, ale nakonec pokračoval ve vysvětlování. „Ano, Brooksová už není harpyje. Nebo alespoň už nemá tu hubu plnou ostrých zubů, drápy a křídla." ušklíbl se. „Po Aliciině odpuštění se změnila zpět v člověka a ač měla díky tobě, nebo respektive Alicii, zraněné ruce od střel, byla nepříčetná vzteky, že o své schopnosti přišla."

„Cože?" vykulila jsem oči. „Ona je chtěla?"

„To víš. Díky nim dokázala mít v hrsti celé město. Bylo to to jediné, co odmalička znala. Obyčejný lidský život jí oproti tomu příjde... jak to říct, bezmocný?"

„Strašné pomyšlení, že by se jí snad líbilo zabíjet dál muže." zatřepala jsem se nad tou představou.

„Možná to chce čas, ale pro jistotu jsme ji předali do péče ředitelky Moreyové. V tento okamžik se o ní už starají zřízenci Hanigbourského panství." prohodil a přitom se mu v očích mihlo něco jako radost ze zadostiučinění. Zřejmě zachytil můj pohled. „Zůstane zatím na panství tak dlouho, než nám znalci budou schopni říct, zda to na ní nezanechá nějaké stopy."