Kapitola XXII. - Seznam nepřítomných

401 41 21


Spala jsem jen pár hodin, než jsem se probudila. Do pokoje sotva proudilo světlo vycházejícího slunce. Nedbala jsem na to, že je tak brzy. V těle mi proudil adrenalín a bylo toho tolik, co bylo potřeba připravit. Měla jsem jen dva dny na to, abych pomohla Brandonovi porazit harpyji a město přitom nepřišlo o šerifa, který životy občanů skutečně chránil.

Během chvilky jsem se převlékla a upravila. Na chodbě mi chrápání dalo jasně vědět, že ne všichni jsou už vzhůru. Když jsem ale vešla do kuchyně, Brandon stál u linky a dával akorát vařit vodu do varné konvice.

„Dobré ráno." prohodil přes rameno. „Nečekal jsem, že skutečně tak brzy vstaneš."

„To ani já, ale nemůžu teď spát, když se musíme pustit do přípravy, pokud chceme můj plán uskutečnit." pronesla jsem a vytáhla si něco k snědku z ledničky. „Ale třeba to Kayl za mě dospí."

„Možné to je." uchechtl se šerif. „Ale také to měl poslední dobou těžké a sotva se vyspal. Navíc, on sám bude potřebovat síly. Blíží se úplněk a tyhle dny pro něj nebudou zrovna procházkou v růžové zahradě."

„Jo, já vím." přikývla jsem chápavě. Voda v konvici začala vřít a dělat rámus. „Ale asi už dlouho spát nebude."

„Neměj obavy. Ten by se občas neprobudil ani kdyby bylo zemětřesení." usmál se a jeho úsměv byl nakažlivý. Ač jsme si ani jeden nebyli mým plánem jistí, cítili jsme se až snad příliš sebejistě a volně. Šerif zalil připravené hrnky uvařenou vodou a zatímco se louhoval z pytlíků čaj, opřel se zády o linku. „Co chystáš?" povytáhl mým směrem obočí.

„Snídani." odvětila jsem prostě a pohlédla na suroviny potřebné k přípravě sendvičů. Znejistila jsem. „Ehm... můžeš sendviče?"

Brandon povytáhl překvapeně jedno obočí, a poté se jeden jeho koutek zvedl do pobaveného úsměvu, který snad vyjímečně dosáhl i k jeho modrým očím.

„Kiano, jsem upír. Kdysi jsem býval člověk, ne býložravec." prohodil s pobavením v hlase a cítila jsem, jak mi tváře začínají žhnout.

„Takže to beru jako ano." zamumlala jsem a pokračovala jsem tedy v přípravě jídla. „Víš co mi stejně vrtá hlavou?"

„Co?"

„Jak může upír žít pod jednou střechou s vlkodlakem. Vždyť je to nebezpečné."

„Ani ne. Kayl je neškodný jako batole... Tedy, do úplňku."

„Já ale nemyslela tvé ohrožení." pohlédla jsem na něj, a když jsem viděla jeho rozpaky, pobaveně jsem se usmála. Pochopil.

„Velice vtipné." ušklíbl se, zkřížil si ruce na hrudi, nohy si přehodil jednu přes druhou a pohled upřel někam nepřítomně před sebe. Pokračovala jsem tedy s úsměvem v přípravě snídaně. Po chvilce mi úsměv začal opadat, když jsem přemýšlela nad tím, co se vše musí ještě do dvou dnů udělat. Když jsem byla hotová, vzala jsem talíře a odnesla je na stůl. Brandon mě následoval s hrnky čaje.

Jakmile jsme usedli u stolu, přisunula jsem mu talíř s jídlem. S podivením jsem ale zjistila, že hrnky s čajem jsou jenom dva. Tázavě jsem na něj pohlédla.

„Já raději kávu." pokrčil rameny.

„Aha." hlesla jsem. „Skočím koupit..."

„Prosím tě, seď a jez. Koupím si ji až půjdeme do města." zarazil mě a sledoval mě takovým pohledem, že jsem raději sklopila pohled a věnovala se jídlu.

Prokletí měsícePřečti si tento příběh ZDARMA!