Prokletí měsíce

Kapitola V. - V sídle

 21.března 2011, Seatown

Jakmile jsme usedli do černého audi, řidič na pokyn starostky vyjel směrem na východ k jednomu z výjezdu z města. V autě se rozhostilo ticho. Žena seděla vzadu se mnou a dívala se z okna. Bylo patrné, že jí výjev, kterého se stala svědkem, vůbec netěšil. Na okamžik jsem v odraze okna zachytila její výraz, podobný bolestnému, jako by přišla o někoho blízkého, ale ihned emoce skryla a opět se stala ledovou královnou.

 Za celou dobu, co jsme projížděli městem se ani nepohnula, ani nepromluvila, zřejmě zabraná do svých myšlenek. Ostatně, stejně jako já. Ze zahloubání mě teprve probralo lehké poskočení auta, to když jsme vjeli na příjezdovou cestu k domu starostky. Když se přede mnou rozprostřel výhled na dům, zalapala jsem ohromeně po dechu. Tohle nebyl dům! Tohle byl učiněný palác!

 „Vždy mě bavilo sledovat cizince při prvním pohledu na můj domov.“ prohodila žena s pousmáním.

 „Je to jak z pohádky...“ hlesla jsem s pohledem upřeným na přibližující se sídlo. Starostka se jen pousmála.

 Po chvíli auto zastavilo před vchodem obrovské bílé vily. Ihned se u nás objevila nějaká žena, dle stejnokroje služebná, a otevírala dveře starostce.

 „Vítejte doma, paní.“

 „Děkuji Ingrid.“ přikývla žena stroze a vydala se k domu.

 „Slečno.“ pokývla Ingrid ke mně hlavou.

 „Dobrý den...“ hlesla jsem v rozpacích, když jsem vylezla z auta. Krátce jsem se rozhlédla, ale kromě osvětlené příjezdové cesty jsem v té tmě nic víc neviděla, a tak jsem vyšla, abych následovala starostku do domu.

 Než jsem došla ke dveřím, byla již žena uvnitř, a když jsem se zastavila pár kroků od vstupu, ohromením jsem téměř nedýchala.

 Stála jsem v rozsáhlé hale starostčina domu a přede mnou se rozprostíral ještě rozsáhlejší interiér. Sotva má hostitelka do domu vstoupila, objevila se u nás další černovlasá služebná, která nám vzala kabáty.

 „Nemusíte mít strach, slečno Braxtonová, o vaše věci bude postaráno.“ usmála se na mě starostka, když viděla, jak nejistě podávám služebné svůj kabát. Když černovlasá sloužící odešla, přistoupila k nám další dívka. „Prosím Gino, vezmi našeho hosta do obývacího pokoje. Já se hned k Vám přidám.“

„Jistě madam.“ špitla dívka, načež mě vedla chodbou. Ještě jsem se letmo ohlédla po starostce, ale ta zamířila na opačnou stranu chodby. Stočila jsem tedy pozornost na cestu, kudy mě dívka vedla. Podlaha byla z černého mramoru, důkladně vyleštěného, že jsem se v něm viděla jak v zrcadle a všechny stěny kolem mě byly vymalovány na bílo. Dekorace tvořily černé vázy na odkladových stolečcích a na stěnách malé obrázky. Nakonec se má průvodkyně zastavila před dvoukřídlími dveřmi a otevřela je.

 „Paní starostka hned přijde. Udělejte si zatím pohodlí.“ Vybídla mě a já byla omámena na tolik, že ani nevím, zda jsem jí poděkovala. Vstoupila jsem do místnosti, která měla být obývacím pokojem. Já bych spíše řekla, že více než to, byla místnost sálem pro plesy, do kterého by se můj byt vešel snad třikrát.

 Vše bylo dokonale uspořádané a nábytek byl nanejvýš luxusní. Interiér byl řešen v bílé a černé, stejně jako chodba. Začínala jsem mít pocit, že se jedná o starostčiny oblíbené barvy. Na stěnách se honosily našedlé tapety s bílými ornamenty a nábytek byl vesměs skleněný, stejně jako obrovský lustr. Místnosti dominoval starý krb s překrásným sochařským zdobením, a také černé křeslo s pohovkou, na kterou jsem se nakonec usadila.