Hogwarts Diary (CZ FF) ✔

Bonus III. - Zachráněn a polapená

Poslední část naší mega dlouhé bonusové "kapitoly" :D

-- -- --

Otec mojí ruku pustil nějak víc než ochotně. Byla jsem v místnosti sama.. popošla jsem několik kroků od místa kde by měla dvojice být. O pár chvil později se objevil i otec se Severusem. Ten měl opřenou hlavu o stěnu a prostě se jen snažil dýchat normálně. Šedivé triko měl od krve. Koukla jsem na otce.

„Co tohle bylo?" zeptala jsem se ho.

„Tohle byl jeho největší strach Liv. Viděla jsi to dobře."

„Ale.. ale byla jsem tam já. Objímal mě a.. a pak jsem se k němu zachovala takhle?!" rukou jsem mávla k místu kde byla scéna.

„Přesně o to jde. Strach se tomu neříká jen tak." pokrčil rameny. „On se bojí zkrátka toho, že ty.. ho odmítneš." na obličeji se mu objevil úšklebek.

„To je blbost. Má rád Lily. Vždycky měl. Vždycky do ní byl zamilovaný."

„To si vážně myslíš?" koutky se mu zvedly nahoru a obočí taky. Přesvědčeně jsem kývla hlavou.

„Ano. Samozřejmě. Bylo to od dětství prakticky." koukla jsem na něj a pak na Snapea. Otec udělal to samý. Zavrtěl pomalu hlavou.

„Uznávám. Tohle bylo. Kdysi. Protože pak jsi přišla ty. Byla jsi na něj hodná v tom vlaku. Milá. Nebyla jsi stejná jako tvůj bratr. Snapea to začalo zajímat. Líbila jsi se mu. A pak viděl Jamese.. jak se o tebe zajímá. Procházel kvůli tobě celý vlak jestli tam někde nejsi.. ono ho to nějak probralo." pozorně mě sledoval. Ale já jeho slova nepobírala. Vůbec. „Znáš ten pocit." udělal několik kroků za moje záda. „A on se do tebe prostě zamiloval." vydechl mi na ucho.

...

Seděla jsem na zemi v Severusově cele a koukala na něj. Nechala jsem si mojí podobu, kterou mi vybral otec. Ani nevím proč, když jsem jí neměla ráda. Měla jsem ráda Liv. Brunetku. Ne tuhle typickou blondýnu. Nohy jsem si narovnala, když jsem přestávala cítit prsty a začínala mě brnět vlastně celá noha. On se neprobíral. Prostě jenom měl hlavu opřenou o stěnu. Občas jsem koukla jestli dýchá náhodou, ale jeho zvedající se hruď mě přesvědčila, že ještě žije. A to mě těšilo. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem byla hrozně rád, že Snape pořád žije.

Po chvíli jsem se postavila. Došla jsem názoru, že tohle nemá cenu. Sedět tady a čekat. Na co vlastně? Neměla jsem tušení. Byla jsem kus od dveří. Stačilo jimi projít a byla bych pryč. Našla bych nejspíš otce a doufala, že budeme co nejdřív zpátky v té místnosti a já se znovu ponořím do osudů Lou Clarkové. Nejspíš mě i zabije otec z toho, že jsem nevzala Snapea sebou, ale co.. byla i horší doba.

„Liv?" zaslechla jsem najednou z druhé strany místnosti. Otočila jsem pomalu hlavu. Sledovala jsem ho obezřetně.. nechtěla jsem na sobě nechat nic znát. Že to vím. „Co tu děláš?" jeho hlas byl tišší než jak jsem ho znala.

„Původně jsem měla přijít pro tebe, ale když tě tak vidím.." prohlédla jsem si ho od hlavy v patě. Zavrtěla jsem hlavou. „.. tě nemůžu tahat pryč. Jsi slabý."

„Zemřu pokud tu budu ještě o trochu dýl." zamumlal tichounce. Sledovala jsem ho zamračeně.

„Nemůžu tě vzít. Je to hodně nebezpečný Seve." řekla jsem tišeji. Nad tou zkráceninou jsem se pozastavila i já, ale on nic neřekl. Naopak na mě koukal.. oddaně s výrazem, kterým člověka prosíte, aby vás zbavil bolesti. Hrozně bolesti. „A on z tebe udělá svého poskoka.. jako jsem já." vysvětlila jsem mu, ale marně.