Hogwarts Diary (CZ FF) ✔

12. - Vzpomínka na Vánoce

Ahoj, ahoj :)

Dneska trochu tématiky, když jsou ty Vánoce.. pojďme na to. :)

-- -- --

Po všech těch událostech se mi zdálo, že jsem to nebyla já. Vlastně.. nebyla jsem to. Měla jsem najednou pocit, že mé tělo mi nikdy nepatřilo. A teď? Teď už nikdy patřit ani nebude. A vlastně.. nevím proč, ale smutno mi z toho nebylo. Takový pocit jsem měla nejspíš pořád. Vždycky jsem si říkala, že moje jednání je až moc vedený osudem.. nebo si prostě tomu říkejte jak chcete. Jednoduše řečeno jsem svoje chování ani rozhodnutí nevedla já. Ale někdo jiný. Teď jsem moc dobře věděla kdo. Banshee uvnitř mě. A co bylo snad nejlepší na tomhle celým.. mohla jsem se vracet do určitých bodů mého života. Špatných, dobrých, těch co bych si ráda zopakovala z pohledu třetí osoby.. bylo to na mě. Netušila jsem ani, že tohle banshee umí, ale nejspíš to byla vlastnost, která se neříkala nahlas. A nebyla nikde napsaná. Chtěla jsem to vyzkoušet. Nebo spíš zkoušet pořád dokola. Opakovat si to dobré co jsem zažila.

Seděla jsem ten den na lavičce obkročmo, která se nacházela na astronomické věži. Zase. Táhlo mě to tam. Výhled na celé Bradavice, čerstvý vzduch prosycený smrtí a hlavně klid. To jsou tři hlavní body, které mě nejvíc táhly právě na astronomickou věž. Nepročítala jsem si knihu jako dřív, když jsem tu seděla. Teď jsem jen nechala vítr, aby čechral mé pod ramena dlouhé vlasy. Za tu dobu co jsem byla v Bradavicích mi povyrostly. Byla jsem na jednu stranu ráda, protože své dlouhé vlasy jsem měla ráda. Hodně. Zavřela jsem oči a nechala mi pod víčky běžet jednu z těch nejšťastnějších vzpomínek jaké jsem měla. Byla to jedna z Vánoc.

...

„Jamesi.. nejez to cukroví. Sakra Jamesi." zvýšila už o něco hlas mamka. Seděla jsem na křesle, nohy přes opěrku na ruce a záda opřená o tu druhou. „Jamesi!" domem se roznesl její hlas, když můj bratr už po několikáté ukradl vanilkový rohlíček. Mamka z nějakého důvodu měla tyhle mudlovské recepty na cukroví hrozně ráda. Dělala je každý rok.. ručně a bez pomocí kouzel. Nechápala jsem jí, ale výsledek stál vždycky za to. A i když takhle křičela na nás.. říkala, že je to z lásky. Cukroví po vychladnutí mizelo z tácu rychleji než byste řekli famfrpál.

„To je to tady u vás takhle každý rok?" otočila jsem zrak na Siriuse, který seděl na větším gauči vedle křesla. Opírala jsem si záda v podstatě i o jeho rameno.

„Každý rok? Pokaždý když jsme doma s Jamesem. Mamka ráda peče. Baví jí to. Ty mudlovská jídla hodně. A navíc to dělá všechno ručně. Koupí si potraviny, které potřebuje. A třeba si i udělá těsto sama." sledovala jsem ho pohledem.

„Vážně? Co jí baví nejvíc?"

„Co jí baví nejvíc." zamračím se nad tím přemýšlením. „Štrůdl s jablky. Ten se jí vždycky hodně povede. Když přijedeme domu na prázdniny vždycky ho upeče." usmívám se trochu. Pozoruju Sirua. Taky se usmívá. Hlavou mě pobídne ať pokračuju. „Jo a co je zaručeně nejlepší.." při těch slovech jsem pokrčila nohy pod sebe a sedla si tak, aby měla půlku těla natočenou k němu. „.. ořechový šneci. Ty musíš ochutnat." kývla jsem k němu. A on na mě stále koukal. Natočila jsem hlavu na stranu. „Co?" zeptala jsem se pak zvědavě.

„Líbí se mi, když povídáš o svojí rodině. Vždycky se ti tak nějak rozzáří oči a začneš se usmívat víc." ruku natáhl k mému obličeji. Čekala jsem co udělá dál, ale pak jí najednou stáhl. Zklamaně jsem se podívala dolu. Začal mě víc zajímat materiál ze kterého byl gauč.

„Čeho ještě jsi si všiml?" zeptám se ho nakonec a znovu na něj kouknu.

„Že když někoho posloucháš pozorně, máš pootevřený rty. Jen trochu." ukazováčkem mi po tom spodním přejel. Hlava mi padla trochu na stranu pod jeho dotekem. „A takový otevřenější a zvědavější pohled. Jakoby ti nebylo ukradený co ten druhý říká."