Prokletí měsíce

Kapitola XXIV. - Půlnoc

Už jsem se chystala odpovědět, ale na poslední chvíli mě něco napadlo.

„Tohle je to místo, že?"

„Záleží, jaké myslíš." poušklíbl se.

„To, kde upálili tu údajnou čarodějku?"

„No, skoro." ušklíbl se a vstal. Pohlédl k mýtině, která byla za keříky. „Tady se kdysi odehrála bitva mezi Jihem a Severem. Právě na toto místo chodila Alice sbírat své bylinky, které jí nakonec stály život." vydechl. „Tahle mýtina si pamatuje úplný začátek. Postarám se, aby si pamatovala i jeho konec." Ani jsem si v tom zmatku a napětí neuvědomila, že jsme skrz les došli do parku. I když nutno přiznat, že park byl od lesa k nepoznání – nebo alespoň tahle část.

„Jsi si ale jistý?"

„Čím?" zvedl ke mně nechápavě pohled od mé zraněné nohy a tázavě mě pozoroval.

„Že chceš do toho jít." odvětila jsem tiše a neuhýbala jsem před jeho pohledem, i když bylo těžké nečervenat se, když mi držel nohu ve svých teplých dlaních. Přitom jsem si vzpomněla na událost u chalupy...

„Ano." vytrhl mě ze zamyšlení jeho hlas. „Dnes se vše rozhodne. A z tohoto pole odejde jen jeden vítěz, ať už to dopadne jakkoliv." pronesl tak odhodlaným a pevným hlasem, že nebylo možné mu to nevěřit. Nadechovala jsem se k tomu, abych něco řekla, ale nakonec jsem opět vydechla. Nebylo možné ho nijak přemluvit. Sklopila jsem raději tedy pohled ke svým rukám.

Brandon svou pozornost přesunul k mé noze. Zachvěla jsem se při tom, jak mi prsty přejel kolem rány a sykla, jakmile jí zmáčkl.

„Je to hlubší, než jsem si myslel," zamumlal si pod nosem a rozhlédl se. Po chvilce si začal sundávat kabát a následně i košili.

„C-co to děláš?" vykoktala jsem ze sebe překvapeně a snažila se nečervenat a přitom na něj nezírat. Děkovala jsem Bohu, že má na sobě alespoň ještě tílko. Zastavil se v pohybu a jedno obočí mu povyjelo nahoru.

„Jen ti tu nohu zavážu." prohodil klidně. Opět přesunul pozornost k mé noze a z kostkované košile utrhl pás látky.

„To jsi nemusel." zamumlala jsem poněkud chabě, načež mi jeho odpovědí bylo jen neidentifikovatelné zamručení. Dost zručně mi nohu obvazoval. „Myslela jsem, že ti pach krve vadí." prohodila jsem po dlouhé době mlčení.

„Vadí." odvětil prostě. „Musím se přemáhat, abych se do tebe nezakousl. Doslova." ušklíbl se. „Ale neublížil bych ti." letmo na mě pohlédl a od blankytně modrých očí se mu odrazil lesk měsíce. Raději jsem nepoukazovala na to, že při smrti Olivera jsem měla jen na kahánku. „Tak, hotovo." vydechl, když mi nohu dovázal. „Zítra se ti na to podívá doktor."

„To není..." má slova přehlušil vzdálený skřek. Ten zvuk mi okamžitě zježil chloupky po celém těle. Brandon byl hned na nohou a pohlédl k nebi, to ale skrývaly koruny stromů.

„Je čas." pronesl a otočil se k odchodu.

„Počkej!" rychle jsem se stavěla na nohy, když jsem ale na zraněnou nohu stoupla, bolestí jsem sykla.

„Kdepak, ty nikam nejdeš." zavrtěl hlavou a díval se na mě přísným pohledem.

„Jsme v tom ale spolu..."

„Kiano, ne." zopakoval pevným hlasem a přešel o několik kroků zpět ke mně. „Tebe se tohle netýká. Je to můj boj." pevně mi stiskl paže, když jsem se s ním chtěla dohadovat. „Už tak je do toho vtaženo více lidí, než se mi líbí." natáhl se pro svůj kabát, který ležel na zemi a přehodil mi ho přes ramena. „Zůstaň tady. Budeš tu v bezpečí. Kdybych se už nevrátil, počkej až harpyje odsud odletí. Bude jim chvíli trvat, než se dají po boji dohromady. Toho využij a zmiz odsud." zalovil v kapse a do ruky mi vtiskl klíče od auta. „Hlavně odtud nevycházej, dokud bude bitva. Slíbíš mi to?" díval se mi upřeně do očí a tiskl paže.