DIARY WITH SECRET MEMORIES

16. chapter x

Další kapitola, přijde mi trošku nudná, ale co už:D Ta další už bude maso!:D

Doufám, že se vám bude líbit:) Komentuje, hvězdičkujte:**

Beb. :))) xxxx

04.02. 2011

Milý deníčku,

Musím to udělat. Musím se s ním rozejít.

Bude to těžké, tak těžké opustit někoho, koho miluju více, jak svůj život, ale .. udělám to.

Má teď mnohem lepší život. Má kluky, má slávu. Já vím, snaží si na mě udělat co nejvíce času, ale pomalu už nemá čas ani na sebe. A já toho nechci být součástí.

Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela z této stránky. Nikdy by mě ani nenapadlo, že ho opustím kvůli slávě.

Kvůli jeho slávě.

Včera jsem potkala 15-cti letou dívku, která po mě začala křičet, že je Louis jen její. Vyhrožovala mi. Bylo tak těžké udržet slzy v sobě.

Louisovi jsem to neřekla, vlastně ani nebylo kdy. Už asi týden jsme se neviděli a mně se stýská. Tak strašně moc. A právě proto to musím ukončit.

Louis si poposedl a vtáhl slzy. Čte už asi padesátý zápisek, čte její deník už přes hodinu a má o Zoe strach. Pořád je na sálu, pořád tam leží a on nemůže nic udělat.

Jeho ruce se klepou, ale sám neví, jestli je to tím, jak se o ni bojí nebo tím, jak je nervózní z dalšího jejího zápisku v deníčku.

Polkne a otočí další stránku.

09.02. 2011

Milý deníčku,

Poprvé jsem si ublížila. Nemůžu bez něj být. Jsou to přesně 3 dny, 18 hodin a 9 minut, co už to není můj Louis.

A bolí to.

Poprvé jsem vyzkoušela vzít do ruky žiletku a pořezat se. Lhala bych, kdybych řekla, že mi to opravdu nepomohlo. Pomohlo. Ale ne na dlouho. Proto jsem to udělala znovu a znovu.

Kdyby se to Louis dozvěděl, zabil by mě. Nikdy mu to neřeknu, protože už ho nikdy nesmím vidět.

Potom, co jsem „TO“ udělala, jsem potřebovala podporu. Někoho, kdo by mi řekl, že to bude v pořádku. Někoho, kdo by se na mě usmál, objal mě a řekl věci, které chci slyšet. A proto jsem zavolala Danielle.

Je jediná osoba, které o tomto ví. Jediná osoba, co měla chuť mě zabít, ale dokázala mě podržet, vždycky.

A teď tu sedím sama, doma v Mullingaru a přemýšlím, co teď asi dělá Louis. Snad je v pořádku a užívá si svůj život tak, jak by měl. Beze mě. Snad na mě zapomněl. Musí. Musí, abych to mohla dokázat já.

Louis setřel slzu, která mu stekla po tváři a polkl. Tohle nemůže být pravda. Ona si ubližovala. Kvůli němu! Kvůli němu tu teď leží a on absolutně neví, co udělal špatně. Jediné, co ví je, že ji miluje. Vždycky ji miloval.

Jakmile uslyšel rozražení dveří, schoval deník do kapsy a zadíval se na doktora, který se k němu blížil ne s moc radostným úsměvem.

Ale on stále doufal. Stále doufal, že je jeho láska na živu.

„Louis Tomlinson?“ Otázal se ho starší muž v bílém rouchu a on kývnul.

„Jak je jí? Je v pořádku? Mohl bych ji vidět?!“ Začal křičet a rozmachovat rukama kolem sebe. Přestal si uvědomovat, co vlastně dělá. Myslel jen na jedno.

„Vaše přítelkyně, Zoe Whitová. Je v pořádku. Ale potřebuje pořádný odpočinek a klid, ztratila velké množství krve. Obávám se, kdybyste ji neobvázal zápěstí a my do minuty nepřijeli, tak ..“ Ani tu větu dokončovat nemusel a Louis se složil zpátky na židli v záchvatu pláče. Málem umřela. UMŘELA! Kvůli němu.

Ucítil na svém rameni cizí ruku, ale odmítl zvednout hlavu. Cítil se tak poníženě a raněný, kdyby ho tu nic nedrželo, zabil by se. Způsobil ostatním tolik bolesti a sám o tom neměl tušení.

„Pane Tomlinsone. Můžete ji navštívit zítra, tedy podle toho, jak se bude cítit.“ Uslyšel hlas a pokýval hlavou, jako že rozumí. Když doktorova ruka opustila jeho rameno a uslyšel oddalující se kroky, popadl svoji čepici a rozběhl se ke dveřím nemocnice.

Zoe otevřela oči a hluboce se nadechla. Snažila se zaměřit na postavu sedící vedle ní, ale nedařilo se jí to. Všechno viděla rozmazaně.

To už je v nebi? Nebí spíše v pekle. Ona by nikdy neměla nárok jít do nebe.

„Zoe..“ uslyšela vedle sebe hlas a očí se jí zaplnily slzami. To nemůže být pravda. On ji zachránil! Jak?

Párkrát zamrkala a nechala oči zavřené. Neměla sílu mluvit, neměla sílu ani mrknout okem. Ale přesto zvedla svou ruku a hledala tu jeho. Jakmile ucítila jeho ruku ve své, usmála se.

Tak to má přece být. Ona a On.

„Proč si to udělala?“ Jeho hlas se nesl celým pokojem a Zoe povzdechla a poprvé promluvila tichým hláskem: „Teď není vhodná doba, Loui.“

„Ne? A kdy je vhodná doba? Zoe! Řekni. Mi. PROČ.“ Vyhláskoval celou větu tak, aby ji zřetelně slyšela, ale ona o tom nechtěla mluvit. Otevřela oči a zadívala se do těch jeho. Byli plné strachu. Bál se oni. Zřejmě tu proseděl celý večer a čekal, až se probudí.

Pod očima měl jasně modré pruhy, byl unavený, což dosvědčoval i poloprázdný hrnek s kávou vedle něj na stolku.

Stiskla mu pevněji ruku a opět zavřela oči.

„Neodejdu, dokud mi to neřekneš.“

„Louisi, jdi domů. Jsi unavený.“

„Až mi to řekneš, tak půjdu.“ Tentokrát Zoe povzdechla jen proto, aby zadržela slzy, které si přáli stékat po jejích lících vždy, když si vzpomněla na Eleanor. Vždyť Eleanor není ta špatná. To ona je! Cpe se do vztahu, ve kterém není vítána. Ona je ta mrcha, ne Eleanor. Eleanor je dívka, která Louise miluje a on je s ní šťastný. Nemůže mu říct pravdu.

„Vzpomínala jsem na minulost.“ Zalhala a otočila se zády k Louisovi. Nesmí před ním brečet!

„Jo, to já taky. Proč mi sakra lžeš? Vím všechno. Jen jsem to chtěl slyšet od tebe.“ Zoe ucítila, jak Louis něco hodil na postel vedle ní a zabouchl za sebou dveře. Její slzy se opět spustily po tvářích a otočila se zpátky k místu, kde seděl Louis. Když uviděla, co přistálo na její posteli, zalapala po dechu.

Její deník.