DIARY WITH SECRET MEMORIES

39. chapter xx

„Ach, Zoe." Díky tomu, jak si Danielle povzdechla a pevně sevřela Zoe do svého objetí jí bylo jasné, že ví, co se stalo. Nemusela mluvit, její napuchlé, červené oči a plné tašky věcí napověděli Danielle úplně vše, co potřebovala vědět. Pohladila ji po vlasech a vzala jednu z tašek, aby se s tím Zoe nemusela tahat, přičemž ji vedla do pokoje pro hosty.

Zoe se cítila hrozně. Cítila se zlomeně a nepochopeně a vůbec nevěděla, co má dělat. Danielle otevřela dveře do velkého pokoje a položila tašku vedle postele, na kterou si posléze sedla.

„Můžeš tu zůstat jak dlouho budeš chtít. Až si o tom budeš chtít promluvit, budu v kuchyni, ano? Teď tě tu nechám samotnou." Promluvila a Zoe se pokusila o úsměv, avšak oči se jí začaly plnit slzami a proto je sklopila dolů a hrála si se svými prstýnkami.

„Děkuju, Dani." Zašeptala Zoe a Danielle vstala a vydala se ke dveřím. Než k nim však došla, pohladila Zoe po zádech a předtím, než je zavřela, tak zašeptala pár slůvek, o kterých si Zoe byla na sto procent jistá.

„Bez něj ti teď bude líp."

Jakmile Danielle zavřela dveře, nebylo proč držet další slzy. Svezla se po stěně vedle postele na zem a dala se do neutichajícího pláče.

„Dobře, očekávám tě do půl hodiny." Zavěsila Danielle mobil svému příteli a posadila se na barovou židli, hrající si se lžící v nedojezeném talíři.

Věděla, co se stalo. Věděla, co Louis Zoe řekl, protože ho k tomu sama donutila. A teď, když viděla Zoe, toho litovala.

Chtěla jí jen pomoct, chtěla, aby věděla, jaká je pravda. Ale možná si neuvědomila, jaký to bude mít na Zoe dopad.

Měla s tímto počítat, protože Zoe znala, Byla to silná osobnost, ale přitom měla křehké srdce. Bylo jí líto, co udělala a věděla, že jí to musí říct. Když už pravda, tak úplná.

„Lásko." Ozval se za ní Liamův hlas a ona pozvedla hlavu a kývla k pokoji, kde byla Zoe.

„Je mi jí tak líto." Zašeptala a nechala se od Liama pevně obejmout.

„Dani, ona bude v pořádku, vše bude v pořádku, dobře? Louis tu bude během pár minut, volal jsem mu."

„Nevím, jestli je to dobrý nápad." Fňukla do jeho náruče, ale na druhou stranu si myslela, že jí to možná pomůže.

Do pár sekund se ozval zvonek u hlavních dveří a Danielle otevřela dveře vystrašenému Louisovi, který vpadl do bytu a tikal očima všude kolem sebe.

„Kde je? Je v pořádku? Potřebuji ji vidět."

„Je v pořádku, Louisi, ale pustím tě k ní až se uklidníš." Promluvila Danielle a Louis se svalil na sedačku vedle hlavních dveří, přičemž povzdechl.

„Jsem v pořádku."

„Ne, nejsi. Slyším tvoje srdce bít až sem." Zamumlala Danielle a Louis protočil očima.

„Už za ní můžu jít? Jsem fakt v pohodě, nemůžeš mě tu držet, jen jsem takovou dálku!" Zvedl se Louis z pohovky a Danielle ukázala na dveře pro hosty.

„Buď na ni milý."

„Miluju ji. Jiný na ni neumím být." Otočil se směrem ke dveřím a pomalými kroky se k nim vydal, cítící oči Dani a Liama na jeho zádech.

A poté otevřel dveře a jeho srdce zaplavily vzpomínky.

Zoe si dala vlasy do drdolu a setřela slzy ze svých tváří, přičemž se dobelhala k zrcadlu vedle okna a jemně se pohladila přes již poškozenou pokožku na své tváři. Zadívala se sama sobě do očí a viděla v nich beznaděj a smutek.

Snažila se pousmát, ale její oči se spolu se rty neusmáli nazpět. Přemýšlela nad svým životem. Jak teď bude vypadat? Nemá nic, o vše přišla ubohou chybou, kterou před rokem a půl udělala.

Věřila nesprávnému člověku.

Zaslechla bouchnutí dveří z vedlejší místnosti a taky mužský hlas, při kterém se jí začaly třást rty.

Byl tu. Byl tu kvůli ní a ona mu chtěla okamžitě vpadnout do náruče.

A už ho nikdy nepustit.

„...ale pustím tě k ní až se uklidníš." Zaslechla Zoe hlas Danielle a na poslední chvíli se rozhodla pustit kliku dveří, které chtěla otevřít.

Posadila se na postel a trošku se upravila. Věděla, že jí to stejně moc nepomůže, protože se na ní tří hodinový pláč podepsal, ale na nic jiného teď neměla čas.

Když dlouho nikdo nešel, Zoe začala poklepávat nohou a trošku se třást. Co když si to rozmyslel a odešel domů? Začínala být neklidná a opět se jí chtělo plakat. Avšak po dlouhém čekání uviděla kliku, která se prohnula dolů a místo toho, aby jen čekala, co Louis udělá, vběhla mu do náruče a nasála jeho vůni do nosu.

„Zoe..." zašeptal Louis a pevně jí sevřel.

„Už tě nikdy nepustím."

**********************************************************

Po hodně dlouhé době (už to bude 10 měsíců asi? :OO) Přidávám novou a zároveň předposlední kapitolu DWSM, pochybuju, že někdo z vás na tuto kapitolu čekal a všichni jste na tuto povídku zanevřeli, takže nebudu překvapená, když jí nikdo neokomentujete nebo nedáte hvězdičku :( Bude mi to líto, ale plně si uvědomuji na čí straně je chyba :)

Tento díl je taky takový nic moc, ale ten poslední vám SLIBUJI, že si vychutnám, bude nejdelší částí této povídky a bude tou nejkrásnější :) Určitě bude během příštího týdne přidána, mám teď ZATÍM docela hodně volného času před maturitou, tak to chci sfouknout, abych mohla začít psát zase něco nového a dodělat další povídky:)

Takže, budu ráda za každý komentář nebo hvězdičku, i když o tom pochybuji :)

Mám vás ráda :*