DIARY WITH SECRET MEMORIES

2. CHAPTER

09.07. 2012

Myslela jsem, že tohle už mě přešlo, že už se nebudu muset schovávat a nebo se obviňovat, za to, co se tenkrát stalo. Bylo to těžké, ale bylo to mé jediné rozhodnutí, nebyla jsem připravená na takovou slávu, jak on.

Chtěla jsem se usadit, mít rodinu, žít v klidu, zatímco on si vybral přesný opak a já se s tím po nějaké době smířila.

Nedávám mu to za vinu, měl obrovskou příležitost, kterou využil, ale tím ztratil mě. Ale já tu přece nejsem kvůli němu.

Vrátila jsem se kvůli práci a dnes se otvírá má prodejna, ve kterou věřím. Pokusím se ji dotáhnout daleko a pokusím se proslavit své jméno.

Zaklapla sametové desky a jemně je schovala pod polštář, který pohladila konečky prstů.

Možná, že kdyby na chvíli zavřela oči a místo ruchu ve městě, jezdících aut a ostatního hluku by uslyšela zpívat ptáky, udělalo by se jí lépe. Avšak tohle už je minulost. Stejně, jako Louis.

Za celý ten týden, co si procházela město a oživovala vzpomínky, na něj nenarazila.

Párkrát se jí stalo, že ho viděla před sebou s úsměvem na tváři, ale když se přiblížila, byl pryč. Po pár dnech si dokonce myslela, že má halucinace, ale místo toho si uvědomila, že je do ěnj pořád zamilovaná.

I přes to, že už jsou to tři roky. Pořád k němu něco cítila.

Vstala z pohovky, pohlédla do zrcadla a ještě si trochu poupravila své dlouhé, hnědé, rovné vlasy. Málem ji nepoznala ani vlastní babička nebo kamarádka, když se nechala přebarvit. Přišlo jí to jako dobrý nápad. Hlavně teď.

Její hnědé oči tikali po hubené postavě hodné modelky a jemně přejela po černo – modrých šatech, které měla na sobě. Věřila tomu, že to někam dotáhne a bude šťastná. Vlastně byl to její sen hned po tom, který se ani neodvážila říct nahlas nebo na něj pomyslet.

**

Zastrčila klíč do zámku a po otevření nasála vůni novoty. Bylo to tu přesně takové, jaké si představovala a možná i mnohem lepší.

Bylo tu plno prázdných figurín, na které časem přibydou svatební šaty a plno místa na to je tu rovnou sešít. Když si všimla jedné obsazené figuríny vlevo od výlohy, na tváři se jí objevil obrovský úsměv.

Stála tam její úplně poslední skica svatebních šatů v reálu a byla snad dokonalejší, než na obrázku. Poprvé za celý pobyt zde Zoe ucítila hřejivý pocit u srdce. Byla šťastná.

**

„Tak ráno, Zoe. Dobrou!“

„Dobrou, Amy.“ Zavolala na svou úplně první přítelkyni, které se ozvala na výpomoc v obchodě a usmála se na ni.

Zoe na sebe byla po dnešním dnu pyšná.

I přes to, že má ve výloze pouze jedny šaty, má už pět zákaznic, které si je objednali a taky dvě stálé zákaznice.

Nikdy v životě na sebe nebyla pyšnější a vsadila všechno nato, že její máma a ostatní také ne.

Big Ben odbíjel jedenáctou hodinu večer a Londýn se ze slunečného počasí začal měnit na studený, vlhký večer, ale to Zoe neodradilo od toho, zajít do nejbližšího Starbucksu a dát si pořádně drahé kafe.

Objednala si a vyšla z obchodu, když v tom ucítila mírnou bolest v rameně a hodně známou vůni.

„Promiň. Nestalo se ti nic?“ Ještě víc se jí sevřel žaludek, když uslyšela jeho hlas. Modlila se, aby si ho jen s někým spletla, vždyť je tu plno takových lidí se stejným přízvukem.

Její omylné představy se  však ztratily ve chvíli, kdy mu pohlédla do jeho nádherných, tmavě modrých očí.

„Jsem v pohodě.“ Ihned svěsila hlavu a vydala se směrem k metru, který ji zaveze zpátky k domu. Bylo to zřejmě nevyhnutelné, ale takhle si jejich setkání nepředstavovala. Dokonce ani to, co dělal s jejím tělem, které se celé třáslo a sotva udrželo kelímek s kávou.

„Zoe?“ Uslyšela jeho hlas a zastavila se. Nevěděla, co má udělat a nechápala, jak ji mohl poznat. Rozhodla se udělat to, co dělala už celé 3 roky. Ignorovat ho.

Po chvilce váhání se opět rychlým krokem přesouvala k metru a doufala v to, že ji nepronásleduje. Když však zabočila a naposledy pohlédla k prodejně, pořád tam stál a zíral na ni. Jeho oči pronikali těma jejíma a ona věděla, že ji poznal, a proto musela rychle zmizet.

Její oči uhnuly před jeho pohledem a zmizeli za cihlovým domem.