DIARY WITH SECRET MEMORIES

38. chapter xx

„Děkuju.“ Zamumlala Zoe, když jí číšník donesl Irské latté a rychle si z něj urskla, sledující dění venku.

Slunce stálo vysoko na obloze, lidé spěchali domů nebo do práce. Zahlédla malého chlapce s ženou, který se rozplakal, když mu spadla zmrzlina na zem a ta žena ho chlácholila, že mu koupí novou.

Usmála se.

Co by dala za to, aby mohla řešit takové problémy.

Během chvíle, co seděla u stolu, se jí rozzvonil mobil a ona na vteřinu pomyslela, že by to mohl být Louis. Její hlava byla zaplavena myšlenkami o ránu a o tom, co jí řekl.

Mělo by jí to uklidnit.

Avšak, přitom se cítila podvedena.

Podvedena svým bývalým přítelem a také svým současným a lidmi kolem nich. Zajímalo jí, kolik lidí vědělo pravdu.

Bála se na to číslo pomyslet.

Otevřela novou zprávu a všimla si Ashtonova jména.

‚Kde jsi? Myslel jsem, ze se rano vratis. Mame si udelat krasny den, pamatujes? xx‘

Bylo jí z té zprávy špatně. Jak může dělat, že se nic nestalo? Vždyť v jejím těle se kupila rok a půl nenávist vůči Louisovi a úplně zbytečně. I když i tak mohl zůstat. Po operaci se mohl vrátit, ale neudělal to.

‚Uz jsem na ceste.‘ Odepsala mu a dopila své latté předtím, než ho zaplatila a vydala se čelit svému osudu.

****

„Konečně. Ani nevíš, jak jsem se na tebe těšil.“ Usmál se na ni Ashton, když vpadla do bytu a úhledně poskládala své sako na komodu.

Možná nebyl dobrý nápad vracet se domů.

I když, ona musela.

Místo toho, aby se na něj pousmála a dala mu pusu, došla do obývacího pokoje, zamračila se a objala své tělo kolem trupu, sledující Ashtona, co se pořád tvářil jako andílek. Avšak díky jejímu pohledu jeho úsměv začal klesat.

„Stalo se něco?“

„Proč si mi lhal?“ Podle jeho výrazu by mu snad i uvěřila, že o ničem neví.

Ale ona věděla pravdu, věřila Louisovi a svým přátelům, kteří na to celou dobu naráželi, ale ona to nevnímala.

Byl fakt dobrý herec.

„V čem? Co se stalo?“

„V čem? Ty se ještě ptáš? Lásku si nezískáš vydíráním!“ Zakřičela na něj Zoe a on zpozorněl, podle čeho Zoe usoudila, že mu došlo, o čem mluví. Už se dál nerozvaloval po sedačce a neusmíval se.

Pomalu vstal, ale z jeho očí a výrazu nic nevyčetla.

„Zoe, poslouchej mě-“

„Ne, ty poslouchej mě. Nevím, co sis myslel. Že na to nepřijdu? Opravdu si byl tak naivní? Všechno si zničil! Louis mi řekl úplně všechno!“

„Strávila si večer s ním? Děláš si ze mě srandu? Na naše výročí? Potom kdo komu lže!“ Zakřičel i on a Zoe se trošku otřásla.

Neměla v plánu mu říct, že byla s ním, ona s ním vlastně ani teoreticky nebyla.

Jen se probudila v jeho posteli…

„Vůbec nevíš, jak to bylo, potkala jsem ho náhodou! A jsem ráda, že se tak stalo, protože jinak bych se nikdy nedozvěděla pravdu!“ Cítila na svých lících slzy a nechala je volně toulat se po její tváři.

„Vždy si věděl, jak to je. Nikdy jsem ho nepřestala milovat.“

„A mě miluješ?“ Jeho hlas probodl její srdce, které se rozpadlo na milion kousků. Musela mu to říct, i když věděla, že mu to ublíží. Ale vždyť on tak hrozně ublížil jí!

„Ne. Je mi to líto.“

„Dobře.“ Byla jeho odpověď, přičemž se nadechl a pokračoval, „v tom případě by sis měla sbalit.“

Ucítila další bodnutí a u srdce, ale snažila se tvářit tak, že jí to neublížilo.

„Fajn.“ Zamumlala a vydala se do ložnice pro kufr a pro věci, přičemž přemýšlela, kam půjde.

Její dům je v aukci. Mohla by ho ještě získat zpět.

Ale do té doby? Co má dělat?

Přemýšlela nad různými jmény a samozřejmě jako první ji napadlo to Louisovo.

Ne, to nemůže.

Při balení košil Zoe vytáhla mobil a vyťukala číslo Dani.

Dlouhou dobu přemýšlela, jestli má číslo vytočit. Nechtěla se k nikomu vtírat, ale taky dnes nechtěla spát pod mostem.

Nakonec se nadechla a číslo vytočila.

„Ano?“ Zamumlal do mobilu rozespalý hlas Dani a Zoe zavřela kufr.

„Vzbudila jsem tě?“

„Ne, jen jsem odpočívala. Je vše v pořádku?“ Zoe nevěděla, jestli jí má říct vše přes mobil nebo počkat, až dojede k ní. Chtěla to ze sebe všechno tak strašně rychle dostat, ale nakonec se rozhodla, že to ještě vydrží.

„Mohla bych u tebe des přespat? Ale nechci tě otravovat, samozřejmě.“

„Zoe…co se děje?“ Zoe se nadechla a zadržovala další slzy. Nebude brečet, už ne a hlavně NE tady.

„Já…povím ti to potom, jestli můžu.“

„Ano, určitě! Kde teď jsi?“ Zoe uslyšela vedle v kuchyni spadnout něco na zem a vyděsila se.

A další rána. Další roztříštěné sklo.

„Jsem doma, ale dobalím poslední věci a dojedu.“

Utřela zaschlé slzy ze své tváře a zvedla se od kufru.

„Potom ti vše řeknu.“

„Dobře. Drž se.“ Zašeptala Dani a Zoe zavěsila.

Další sklo padlo na zem a ona si otřela černé linky pod očima.

Zvládne odsud odejít. A už se nikdy nevrátí.

Otevřela dveře a všude kolem ní uviděla střepy z talířů, váz…zděsila se. Její hrneček ležel na zemi a byl rozpůlený. Další slza opustila její oční víčko, ale snažila se to ignorovat stejně jako Ashtona, který se opíral v kuchyni o židli a ztěžka oddechoval.

Zoe popadla svůj kufr a vydala se k hlavním dveřím. Nechtěla tu být už ani minutu.

„Zoe…“ uslyšela Ashtonův hlas, ale nevšímala si ho. Oblékla se do saka, sbalila si boty u komody a otevřela dveře.

„Já…tě miluju.“ Jeho hlas ji zarazil, ale jen na chvíli. Otočila se na něj a viděla na jeho tváři slzy a jeho vyděšené oči.

„Kdyby si mě miloval, neudělal by si nic z toho, co se stalo.“ Sklopila oči a zabouchla za sebou dveře.

Došla ven k silnici a zabočila za roh ke staré továrně, kde ji nikdo nemohl vidět.

Cítila bezmoc, cítila bolest, jakoby její srdce probodlo milion šípů. I přesto, že ho nemilovala, byl to kus jejího života. A zbytečně promarněný.

Shodila ze sebe kufr a pomalu začala sjíždět po staré stěně dolů na zem, přičemž slzy už nehodlala dále držet.

*********************************

Nemůžu uvěřit tomu, že už jen 2 kapitoly do konce této povídky:) Píšu ji tak strašně dlouho, že si neumím představit, že bych o ní už dále nepřemýšlela a nevymýšlela děj:) Takže tady další kapitola, doufám, že si ji pořádně užijete a budete se těšit na předposlední, ve které se odehraje spousta věcí:)

HVĚZDIČKY & KOMENTY ♥