Sexy učitel

Chloe II

Někdy před 3 lety - věk Chloe 14 let.

Mám po škole volno. Fakt super. Musím někde počkat a navíc neuvéřitelně chčije. Ještě lepší! Pochybuju, že se mnou někdo někam půjde. Budu to muset někde přečkat a pak plynule pokračovat domů.

Jaké je to mít kluka? Otevírám deštník, přikrčuji oči do toho mlžného šera. Asi to moc řeším. Všechno - život. Vážně bych to neměla řešit. Hlavně jsem si neměla brát kecky. To plátěné nic je celé od bahna jak si to vykračuji po nechutně mokrém chodníku. OMG. A teď to budu muset čistit. WTF. Tak jo: Vážně už bych měla vymyslet lam kráčím. Quo vadis, homine (pozn.aut. je to z latiny kam kráčíš, pane.)
- zastávka? - ne, tam je nuda divný lidi
- jít pěšky? - fuj.
- jako nejlepší varianta se zdá kavárna u náměstíčka.

S takhle utříděnými myšlenkami se hned lépe žije. Haha. Bahno z louže vystříklo tak vysoko, že ho mám až na kalhotech.
(Teď na chvilku přeruším tok děje - ještě se sice moc nerozjel...ale. Potřebuju vám jenom říci - aby nedošlo k nedorozumnění - Chloe v té době ještě nebydlela na internátu docela blízko u školy, ale ještě u mamky a musela složitě dojíždět autobusem každý den. pozn.aut. pro rýpaly).

"Jedno velké latté tady, platit hotově, bonusy nesbírám." chrlím na teď už vyděšenou prodavačku.
"To latté bude s sebou?!"
"Ne, prosím, tady." Posadila jsem se k malému stolku pro dva. Jako bych někoho čekala. Proč nevyrábí stoly pro jednoho? Najednou se cítím osaměle. Všimla jsem si vedle mě zavěšených novin. Opatrně jsem je sundala a začetla se do rubriky o nezaměstnanosti horníků v Ostravě a okolí. Na chvíli jsem odložila noviny, abych si srkla kafe. Mimoděk jsem se podívala na hodinky a málem jsem vyprskla. Rychle jsem do sebe hodila zbytek vařícího latté (o vařícím latté by se dalo mluvit ve chvíli, když by teplota kávy dosáhla bodu varu - v tomto případě někde okolo 100°C, což Chloeina káva asi neměla, ale... pozn.aut.).

Autobus jsem doběhla tak tak. Když jsem se konečně usadila, začala jsem si plně uvědomovat bolest jazyka. V batohu mi zabzučela telefon. Mamka. Domů dnes nedorazí - bude spát ve městě. Myslím, že "normální teenager" by pozval desítky svých přátel na obrovskou "homie"... Ne, ne já. Ale mám chuť udělat něco přinejmenším rebelského. Vždcky mě lákal ten starý dům naproti našemu baráku, musí tam být celou věcnost. Nebude to nějak nebezpečné. Doufám. Jen se tam podívám. A přenocuju.

Doma jsem si sbalila spacák, baterku a jídlo do batohu. Snad tam nebude moc mokro. Co když budu muset běžet domů? Necham se prekvapit sama sebou. Běhal mi mráz po zádech. Nikdy jsem nic takového neudělala. Netuším, proč zrovna dneska, ale je to tu. Musím něco udělat se svým nudným životem, chce to změnu. Seběhla jsem po schodech až když jsem si byla jistá, že je opravdu tma jak v pytli. Tak jo je to tady. Už není cesty zpět, Chloe. Uff. Musím. Rozsvítila jsem baterku  a překročila práh té barabizny.

Zalil mě pocit jakéhosi štěstí a uspokojení. Hned jsem se cítila o něco lépe. Vylezla jsem po schodech, které nikam nevedly. Vyvýšené patro se asi propadlo, nebo ho někdo záměrně zbořil. Nahoře na schodech bylo ale dost místa na můj spacák a navíc nebylo moc vysoko, abych se bála, že by se mi po pádu něco stalo (a taky tam byl pěknej vejhled na celej barák pozn.aut.). Rozložila jsem spacák a zalezla jsem si do něj. Nikde nebylo mokro. Jsem vážně spokojená. Adrenalin mi ještě koluje v žilách, takže se necítím ohrožená. Zhasla jsem baterku a vychutnávala jsem si přitomnost. Čas mi jen klouzal mezi prsty jak písek a nic víc. Mysl jsem měla úplně čistou.

Uslyšela jsem zapraskání. Někdo vstoupil. Díky slabému naoranžovělému světlu lampy jsem dokázala rozpoznat obrys muže, vyššího, pravděpodobně dobře upraveného. V ruce měl větší sportovní tašku. Na útěk je pozdě. Zkusím dělat, že neexistuju. Ale co tu dělá upravený mladý muž? To nemůže být bezdomovec.